Před pár dny jsme se vrátili z príma výletu napříč Bosnou a Hercegovinou a rozhodně to ve mě zanechalo spoustu dojmů. Když Misty přišel s nápadem, že pojedeme do Bosny, všichni reagovali podobně: „vždyť nás tam zabijou“. Naštěstí situace už je tam dávnou uklidněná a tahle země skrývá spoustu krás, které stojí za to objevit. Největší devizou podle mě je minimální turistický ruch – být např. vodopády Kravica v jiné zemi, stojí se tam na prohlídku fronty a jen se vyfotíte a musíte uvolnit místo dalším. Tady je turismus minimální, ve vodě se klidně vykoupete, někdo vás neprudí, idylka.
Na celej výlet jsme si vyčlenili týden od soboty do soboty a jeli sme 4 lidi v kvalitním voze z Mladý Boleslavi. Výhodou bylo že jsme byli 3 řidiči, takže i každodenních X hodin za volantem se dalo přežít. Škoda počasí kdy většinu týdne lilo, ale nejsme z cukru že.
1. den – Sobota
První den byla vpodstatě jen cesta. Vyjeli jsme ráno z Hradce Králové přes Brno, na Slovensko přes Bratislavu, pak Maďarsko přes Budapešť až jsme večer skončili v Srbskym hlavním městě Bělehradu. Na hranicích pohoda, Evropská unie zřejmě budí respekt, jinak hned po příjezdu do Srbska nám někdo začal vnucovat pašovaný cigára ale jinak žádnej velkej rozdíl, nejhorší silnice za celou dobu rozhodně D1.
Po tisícovce kiláků jsme za tmy dorazili do Bělehradu, kde jsme už měli domluvený ubytování přes Couchsurfing – hostitel Marko Čírovič naprosto vpohodě, v jeho bytě už se rozjížděla slušná kalba tak jsme poslali do placu naši bednu packýho třešňovýho biera aby srbové viděli, že Češi nejsou žádný suchaři a zapojili se do všeobecného veselí. Je to tam zas trochu jiná atmosféra než u nás, nejprv se všichni nasolej doma a pak jdou do večerky pro basu lahváčů a jdou dělat bordel do dětskýho parku .. nebýt tam s nima, asi bysme to obešli většim obloukem 
Jinak ovšem lidi přátelský, fajnovej start výletu.
2. den – Neděle
Ráno jsme se vykopali, ještě v kocovině poděkovali Markovi za pohostinnost a vyrazili projít Bělehrad. Pěkný město, nad městem pevnost, muzeum Nikolaje Tesly jsme bohužel nechytli otevřený a tak jsme se odpolko odpíchli směrem na Srebrenici, která už je na území Bosny a Hercegoviny. Je to dost pietní místo, za válečnýho konfliktu tam Srbové zmasakrovali bosenskej konvoj, kterej se snažil dostat z obklíčení, takže nic veselýho. Dojeli jsme za tmy, pořešili ubytování v rozestavěným hotelu, nejprv nám nabízeli nějakej ještě rozstřílenej barák, nakonec se hodný pan domácí na noc odstěhoval a nechal nám svoje prima apartmá s masážní sprchou. Za €25 pro čtyři lidi, neberte to. Ještě supr pizza ve městečku k večeři a na kutě.
3. den – Pondělí
Ráno jsme to zahájili prohlídkou Srebrenického památníku, jak říkám, nic veselýho.. a pak už jsme namířili směrem na Sarajevo. Cestou jsme už jeli přes hory, škoda mlhy a deště který kazily výhled. Co říct k Sarajevu.. město menší, cca 400 000 lidí, malý centrum, rozhodně ne tak přeturistováno jako Praha, obklopený horami takže mosty a tunely na přístupu do města.. to taky nakonec obyvatelům zachránilo život při obléhání Srby. Přesto člověk pořád podvědomě vnímá všechno co se tu v 90tých letech dělo, od místy rozstřílených fasád přes různé památníky až po nákresy obklíčení. Viděli jsme i místo, odkud střílel atentátník na Františka Ferdinanda, zkrátka Sarajevo si ve 20. století užilo svoje. Přesto lidi dál žijou a znovu město budují, baví se .. je úžasný pozorovat, jak se šrámy a jizvy na tváři národa pomalu zacelujou.
Navštívili jsme i muzeum moderních bosenských dějin – to rozhodně stojí za návštěvu, tam terpve člověk trochu pochopí, jak to tu za obléhání vypadalo- snipeři střílející do civilistů ? Řízená střela do fronty na chleba ? Každý obyvatel zhubl průměrně o 10 kilo ? Nechce se věřit co se tu před pár lety dělo a jak je možný, že zbytek světa tomu jen přihlížel 
(
Večer jsme trochu zrelaxovali v dobrým baru City Pub a pak v náladě s nějakýma lidma vyrazili na Salsa večer. Nikdy jsem to netancoval ale taková věda to nebyla. Nakonec sem se tu zasekl se super holčinou, ale bohužel dojíždět do Sarajeva je trochu unreal tak nezbylo než zamáčknout slzu a říkat si, že nějaká taková určitě žije i někde blíž. Pak už jsme se jen domotali uličkama domů a ráno vyrazili do Mostaru.
4. den – Úterý
Úterý jsme dojeli ze Sarajeva do Mostaru. Všichni jsme se shodli, že tohle je jedno z nejhezčích měst kde jsme byli. Opět si za války užilo svoje, tentokrát s Chorvaty, a opět je neskutečný srovnávat záběry z let 93-95 s tím, co člověk vidí dnes. Z Čech možná trochu připomíná Českej krumlov nebo možná nějaký zákoutí na Malý straně, nádherný kamenný uličky, spousta zeleně, kavárny, hospůdky, zelená řeka a most jako místní symbol vůbec nedávají znát, že před patnácti lety všechno tohle byly ruiny.. jen suť, rozbombardovaný střechy, most strženej..
Našli jsme tu i bezva rokáč kde hrála nějaká místní bandička, lidi kolem friendly, zakalili sme, konečně se umoudřilo počasí, fantazie.
5. den – Středa
Ráno jsme ještě prošli trochu Mostar, koupili nějaký šmuky a vyrazili na jih k moři. Cestou jsme se stavili u vodopádů Kravica, nádhera, rozhodně stojí za zastávku. Vykoupali jsme se v divoký řece, Misty se skamarádil s hadem, kus cesty jsme pak jeli přes Chorvatsko až jsme dojeli do Neumu. Bosna totiž na cca 20ti kilometrech zasahuje až k moři a dělí tak Chorvatsko na dvě části. Jediným bosenským střediskem u toho jejich kousku moře je Neum. Dřív tam jezdili komunistický papaláši, dnes tam přijeli Český pankáči
Bylo zde silně cítit, že ještě není sezóna, nic moc nežilo, pláže prázdný, ani loďka kterou jsme si chtěli projet záliv nevyrazila pro nedostatek zájemců.. ale pohoda. Ubytko v penzionu za €10 na člověka, večerní studená koupel a pak na procházku města, nějaký pivka, vše zakončený v super rybářský putice, kde nám majitele táta zadarmo udělal večeři, milý lidi, proč ne
6. den – Čtvrtek
Tenhle den byl dnem HardKóru. Ráno ještě snídaně v rybářskym baru, sluníčko, kocovinka, pohoda. My ale měli namířeno do národního parku Sutieska, kde je prý nejhezčí příroda široko daleko. Cestou jsme viděli i nějaký to minový pole, bohužel jak jsme stoupali výš a výš, počasí se čím dál víc kurvilo, objevila se zima a mrholení, finish cesty byl vůbec masakr kdy asi Mandy proklínal že vůbec svoje auto na tenhle podnik svěřil. Pekelná rozbitá cesta kde sme snad hodinu a půl jeli na jedničku až dvojku nás dovedla až do konečných 1700 metrů nad mořem. Bylo hnusně, zima občas sníh, v botách mokro, no řikal sem si co tu vlastně děláme.. aspoň že jsme cestou měli jednu procházku k pěknýmu výhledu na vodopád.
Byli jsme teda nahoře, potkali jsme tu dva místní týpky, jednoho buldozeristu který tu hrnul cestu k jakési chýši a jeho kamaráda Mišu, kterýmu dost chutnala slivovice a bylo to na něm znát. Ochutnali sme jeho, dali mu naši a naše teda byla lepší. No jinak na trek k jezeru nebyla chuť, dál se jet nedalo, oheň nebylo udělat z čeho, padala tma a deprese tak jsme se rozhodli tu nepřespat a vyrazili jsme do nížiny sehnat nocleh. Cestou jsme ještě svezli týpka, který tu pracuje jako hlídač u závory do parku. Asi tam má dost klid, jestli tam projede jedno auto denně tak je to hodně. Taky byla sranda jaký nám prodal vstupenky – na vstupence cena 2, přeškrtnutá a fixem napsáno 5. Taky musí asi chudák z něčeho žít
Už byl podvečer, sjeli jsme teda zpátky dolů, hledali ubytko ale nikde nic rozumnýho až jsme dojeli večer zpátky do Sarajeva. Sebrala nám tahle akce spoustu sil, takže myslim že všichni byli rádi když dali sprchu a postel.
7. den – Pátek
Ježíš sedmý den odpočíval, my měli v plánu kalbu v Banja Luce – hlavním správním centru srbské části Bosny a Hercegoviny. Podle vyprávění kluků z Bělehradu první večer tu prý připadá 15 holek na jednoho kluka, takže sme byli zvědaví, co je na tom pravdy. Cesta byla dlouhá ale nakonec jsme to zvládli, ubytovali se v hotýlku a vyrazili do centra dění. Pravda přesila 15 na jednoho se nekonala, furt tak nějak chcalo, ale poseděli jsme v dobrým baru, pak změnili podnik a vypili mixér piva , pak se dali do řeči s nějakýma lokálama a ty nás vzali na vychytanej mejdan, supr DJ, levný pivo, všichni v náladě.. táhli jsme to asi do půl pátý a super, poslední na parketu jak to kluci z Čech uměj. Objevila se tu i holčina co žila v Čechách devět let, krásně mluvila ale srandovně, bohužel jí pak přítel někam odtáh.
Zajímavý taky je, že v tomhle městě vůbec neprodávaj v hospodách cigára. Fakt jsem nevěřil, neměli je v žádným snad z 10ti podniků, dokonce nás posílali k jakýmusi překupníkovi, kterej prý stojí přes noc na náměstí a má dvě tašky cigár a prodává .. ale nesehnali jsme ani toho. Prostě kdo si nekoupí přes den v sámošce má večer smůlu
8. den – Sobota
Sobota už byla ve znamení sprintu domů. Smůla že se zas udělalo hezký počasí když sme to celý proseděli v autě. Dali jsme pauzu v městečku Jajce (Vejce), kde maj pěknej starej hrad ale jinak celkem nuda, taky sme se zastavili u Balatóna s tim že se vykoupem, ale bahno, vítr a hnusně zelená voda nás nepřesvědčily, tak sme si aspoň dali pálivej guláš v pravý maďarský hospodě. Taky sme trochu zakufrovali ale nakonec se podařilo a kolem půnoci jsem byl doma. Hurá.
Suma sumárum
Jestli jste tu ještě nebyli tak sem jeďte, ta země má svoje kouzlo. Pěkná příroda, fajn lidi, krásný holky, nízký ceny, ale hlavně ta pohnutá historie, která tomu všemu dává zvláštní nádech.. Když to sečtu tak celá ta švanda mě vyšla na nějakých 7000,- , což za takovýhle zážitky dám kdykoliv rád znova.
Na závěr ještě nějaký fotaz pro ilustraci..
Žádné příbuzné články.