Po loňskym výletu napříč Bosnou a Hercegovinou bylo nasnadě, že by chtělo tenhle parádní podnik zopakovat a zase po roce někam vyrazit. Volba opět padla na netypickou destinaci, kterou byla Ukrajina. Předesílám, že těch cca 4700km který jsme za týden ujeli bylo dost masakr a rozmýšlet se znova, nevim jestli bych ještě takovej hardkór opakoval. Přecejen na počasí jsme měli štěstí, takže venku konstantně 30 stupňů a my 8 hodin z toho každej den prosedíme v káře.. trochu peklo, na druhou stranu procestovat tolik míst během týdne se asi jinak nedá. Škoda že nebylo na celej podnik času víc, ale sme holt už zaměstnaný kucí a časy bestarostnýho zewlingu a volna kolik se nám zachtělo už máme za sebou. Ukrajina teda rozhodně potvrdila status druhý největší Evropský země (po Rusku), ta rozlehlost a nekonečný roviny jsou znát.
Sobota 28.5.
První den, všichni natěšený. Vyrážíme z HK a pálíme to přes Náchod do Polska. Cestou se fotíme u cedule s přátelským varováním „Nedejte se ošukat“ (čert ví co to mělo znamenat), jinak polský silnice pohoda a až na pár semaforů na dálnicích lepší než v Čechách. Za soumraku dorážíme k hranicím s Ukrajinou. Všechno proběhlo překvapivě hladce, až na zařazení se do blbý fronty (Tax Free neznamená fronta pro lidi, co nemají nic k danění, ale naopak pro ty co chtějí něco proclít). Docela zajímavý, po všech těch historkách na fórech jak kdo musel uplácet a jak si jiný lidi na 4 hodiny někam pozvali k výslechu to máme za hoďku z krku a jedem se ubytovat. Snakerova GPS nás vede do pěknýho hotýlku u pumpy pár kiláků za hranicema. K večeři volíme šašlik, pivo a vodku za 5 ukrajinskejch penízků.. panáky pijem jen malý -> půldecáky. Jinej kraj jinej mrav, oujéé.
Neděle 29.5.
Ráno s dobrou náladou a mírnou kocovinkou zjišťujem, že aktuální kurz neni 3 koruny za penízek, ale jen dvě, takže se vše rázem mění ještě k lepšímu – včerejší dobrá velká vodka nestála 15,- ale 10,-, benzín není za 30,- ale za 20,- , paráda. Takže do auta a jedem cca 80km do Lvova- cestou ještě stavíme v městečku na dobrý palačinky k snídani a trochu pofotit zašlou krásu ukrajinských předměstí.
Lvov pěkný město, trošku jsme to prošli, koukli na svatbu, s Mistym vylezli na věž u místní radnice, koupili nějaký chálo a už byl čas vyrazit do Kyjeva.
Tam jsme dojeli někdy k večeru a nakonec našli utajenej hostel. Divný že tu tyhle místa vůbec nemaj cedule, jen GPS nás dovedla k baráku, tam miniaturním fixem naškrábaná na zdi šipka s jménem a po cca dalších 5ti šipkách jsme došli kamsi do dvora, kde za tajemnýma dveřma hostel opravdu byl. Takže jsme se ubytovali, dali sprchu a vyrazili do města. „Kyjev to je vám krásný město, všechno nový“, jak by řekl Jarda Dušek 
Objevili jsme ten večer kouzlo místních ovocných pivo-limonád, který se nezdají ale s voltáží cca 7 a půl umí zvednou náladu.
Taky byl ten večer zrovna den výročí založení Kyjeva, takže jsme na toulkách zabloudili do vyvíšenýho parku, odkud byl super výhled na megaohňostroj nad městem. V okolí fůra lidí, stáhnky s drinkama, paráda. Prošli jsme si taky hlavní třídu, prej to tam vypadá jako Anglická Oxford street, širokej bulvár, hospůdky, bárky, fůra lidí.. docela to tam žije. Druhej den nás ale čekal hlavní bod programu takže nakonec jsme to celkem brzo zapíchli a šli se vyspat.
Pondělí 30.5.
Den návštěvy Černobylu. Černobyl (česky Pelyněk) leží cca 100km severně od Kyjeva a ke vstupu je potřeba spešl povolení a průvodce, sám tam člověk nejspíš ani nemůže takže to Misty předem zařídil u firmy, která tyhle expedice pořádá. Za $150 nás tam dovezli, všechno nám ukázali, dali nám najíst a ještě nás odvezli zpět, no neberte to. Takže ráno jsme naskočili do minibusu a vyrazili na místo M. Cestou nám ještě pustili dokument Bitva o Černobyl, kterej byl supr udělanej a myslim, že všechny dostal do obrazu o co půjde.
K havárii došlo v dubnu ’86, důvodů bylo víc, od špatně proškolený obsluhy, přes ignoraci některejch bezpečnostních pokynů až po nekompetentní velení. Při bezpečnostním testu se tak reaktor vymknul kontrole a došlo k výbuchu kterej odmrštil 1200 tun (!) vážící víko reaktoru a vychrlil do ovzduší radioaktnivní mrak, kterej nejvíc zamořil Bělorusko a vítr ho hnal dál do Skandinávie. Kdo chce vědět víc ať se mrkne na ten dokument linkovenej výše, je to fakt maso co a jak se tu po havárii dělo. Když stroje při uklízení následků začly kolabovat z šílený radiace, nasadili se bio-roboti = chlapi, který lopatama schazovali radioaktivní grafit ze střechy navlečený do 30ti kil olova. Koncentrace záření tam přitom byla tak vysoká, že se tam mohli zdržet jen nějakých 40 vteřin – vyběhli nahoru, dvakrát hodili lopatou a běželi dolu kde se poblili a byly hotový, prostě mazec. Ale jak říkal jeden přeživší v tom dokumentu: „Někdo to musel udělat. Jinak to nešlo.“ Co k tomu dodat, opravdoví hrdinové.
Celej Černobyl je rozdělenej do tří zón, okrajová cca 30km kolem elektrárny, pak vnitřní cca 10km a pak samotná Pripjať – vystěhovaný město, původně nově vybudovaný na vysokym levlu pro rodiny pracovníků elektrárny. Celou exkurzi jsme vlastně absolvovali v dodávce s tím, že nám vždycky zastavili na nějakym zajímavym místě, chvíli dali rozchod a zas se jelo. Trochu smůla, čekal sem víc volnosti, ale je fakt že i takhle jsme to stíhali tak akorát. I tak jsme se občas s Mistym někam zatoulali hnaný zvědavostí
Nejprve jsme teda stavěli u památníku určenýho hasičům a lidem, co likvidovali havárii. Celkově do toho bylo zapojených neuvěřitelných půl miliónu lidí, takže Rusko opět vyhrálo stejným způsobem jako ve druhý světový válce – stylem „nas mnogo“. Tou dobou jsme se dozvěděli, že focení kolem elektrárny je dost omezený, takže defakto nám pak zastavili už jen na jednom místě, odkud byl výhled jak na původní 4 bloky elektrárny, tak na rozestavěný bloky 5 a 6. Jejich výstavba se po havárii nadobro zastavila, a v provozu už pokračovaly jen hotový bloky 1-3. Docela úlet že třetí blok stále běžel, ačkoliv o pár metrů betonu vedle pořád žhnulo nevyhořelý palivo. Holt Rusko.
Další zastávkou byl ještě památník přímo před elektrárnou a pak už cesta do města duchů Pripjati. Cestou jsme ještě z dálky viděli tzv. červenej les, kde všechny stromy zrudly po radioaktivním dešti během havárie. Pořád tam ještě trčí pár černejch pahýlů.
Samotná Prijpať by taky vydala na delší povídání, víc řeknou fotky. Město bylo vystěhovaný 3 dny po katastrofě, původně jen na pár dní ale už se tam nikdo nevrátil. Viděli jsme největší klasický turistický atrakce (lunapark, bazén, školu), taky se podívali na střechu jednoho z baráků. Všechno rozmlácený, vybydlený.. zeleň prorůstá betonem a město se vrací přírodě. Měl jsem z toho silně post-apokalyptickej pocit.
A to bylo to hlavní. Pak už jen oběd, nakrmení vyžranejch sumců v jednom z chladících kanálů, kostel, odkladiště použitý techniky a zpátky do Kieva. Co dodat, silnej zážitek, někdo se vrací, mě to asi stačilo jednou. Každopádně když dozimetry začnou chrčet, člověk z toho má divný mrazení v zádech.
Večer ještě kalbička v Kievě s holčinou co sme jí vytáhli přes Couchsurfing, zewling v parku s bubínkářema, poslední pivko s Mistym v zavřený zahradní restauraci s maskovanym mužem a spát.
Úterý 31.5.
Dopoledne jsme si ještě prošli Kyjev. Viděli jsme Kievskou Sofii – největší chrám pravoslavnýho náboženství (jméno od Hagi Sofie v původní Konstantinopoli), sochu kozáckýho vůdce Bohdana Chmelnickýho kterej tu sjednotil roztroušený kmeny a dál Ukrajině základ, nechali jsme se ostříknout v parku, koukli na zamilovaný zámečky na mostě a byl pomalu čas vyrazit na Jih směrem na Krym. Kolem kovový sochy partizána v hoodně nadživotní velikosti asi jako třípatrovej barák jsme dojeli až do města Mykolaiv už skoro u pobřeží. Tam jsme se trochu prošli ale řekli jsme se že na nocleh by to chtělo něco útulnějšího.
Náš cíl bylo město Stanislav, o kterým jsme věděli jedinou věc a to že existuje. Bylo na nejmenší silnici v mapě a zdálo se nám, že by to mohlo působit útulně. Opak byl bohužel pravdou, silnice neznačená, která se pak změnila ve vymlácenou hliněnou cestu plnou děr, zabloudili jsme k jakýsi základně, mazec. Když jsme konečně dojeli do Stanislavu, zjistili jsme že tady ubytování opravdu nenajdem. Anglicky nikdo nemluvil stejně jako všude na Ukrajině, a byla to mini vesnice o pár barácích. Projeli jsme to teda dál a nakonec našli haluzí motel úplně někde v poli. Měli ale dobrej šašlik, pivo i vodku takže sme to tam zapíchli a pohoda.
Středa 1.6.
Od rána zas v káře a jedem na Ruskou Riviéru alias jižní poloostrov Krym, vybíhající z Ukrajiny do Černýho moře. Cestou ještě pár zastávek v městečkách, viděli sme zas pár Leninů, a dali vydatnej Ukrajinskej chálec. Pak ještě Chánova pevnost s proslavenou Bachčisarajskou fontánou (spíš Nachči- 
) a přes Simferopol do Sevastopolu do jednosměrky, kde má být náš hostel. Ten vypadal na první pohled jako naprostá ruina, bábuška nás ale odvedla za majitelem a čekalo nás milý překvapení v podobě pěknýho vybavení a pár fajn lidí z různejch koutů světa.
Opět do sprchy a hit the city. Přidala se k nám i partička z hostelu, Sevastopol je město námořníků takže kořalek se nikdo nebál a když už sem vůbec nevěděl kde sem tak sme vyrazili dobít místní disko. Tam zábava ještě vygradovala, takže chudák Misty tam přišel o peněženku a ostatní o dobrou pověst Cestou domů nás naštěstí navedli lidi z hostelu, já byl ztracenej jako dlouho ne, nepamatuju že bych kdy byl v nějakým městě takhle dezorientovanej.
Čtvrtek 2.6.
Hned ráno vpoledne jsme vyrazili na prohlídku města. Je to bývalej vojenskej přístav, v Jeskyních kolem dřív kotvily Ruský atomový ponorky, ale teď už tam nic není, jen jakási patina zašlý slávy. Přesto turisti tu nějaký jsou a město se mi líbilo, ač Misty je jinýho názoru. Viděl jsem tu taky spousty sourozenců mojí káry. Na Ukrajině vůbec mají hromadu nejrůznějších Matizů – zlatý matize, matize se spojlerem, matize s automatickou převodovkou i outdoorový matize. Pak ještě Ruiny starýho antickýho města na okraji Sevastopolu a jedem.
Odpoledne vyrážíme částečně podél pobřeží na Jaltu – největšího letoviska na Krymu. Byl trochu průšvih s ubytkem, všechno je soukromý, když už hotel tak s pikolíkama a drahej jak zlatý prase, takže jsme nakonec skončili v jakýmsi stolet starym sklepě se skládacím stolem, ovšem chlapík se ženou hodnej, Snakerovi dokonce podložili madraci plechovkama aby nebyl smutnej že spí níž než my
Večer procházka po promenádě, prej to tu vypadá jak v Chorvatsku což nemůžu posoudit, ale město žilo, jelo se tu nějaký relíčko, hrála ska-punková kapelka, hodně lidí. Pak dobrej kebab a spát.
Pátek 3.6.
Pátek byl dnem stresu, protože sme zjistili že jsme 2 600 kiláků od domova, musíme se tam dostat za 3 dny a jsme jen dva řidiči. Takže jsme si dali koupel v Černym moři, ještě chvíli se svezli po hezký scenic drive podél pobřeží a po nejdelší trolejbusový lince v Evropě (86 kilometrů) namířili zpět. Cesta byla místy hustá, zastavili sme se aspoň na koupel, 830 kiláků po těch jejich punkovejch cestách dalo celkem zabrat. Zase sme si uplatili policajta, 500 penízků bez stvrzenky lepší než nechat řidičák na Ukrajině. Jak bysme tam přežili bez policejní korupce nechci radši vědět Nakonec prima motýlek, večeře, dvě pivka bez vodky a spánek.
Sobota 4.6.
Sobota aneb další den v káře. Mandy nás vyvezl napříč nekonečnou ukrajinskou rovinou a zarostlýma loukama až na Zakarpatskou ukrajinu, kde už se aspoň zvedaly nějaký ty kopečky. Smůla že v časovym presu sme si to moc neužili. Nakonec jsme se rozhodli přejet až na Slovensko přes Užgorod, kde jsme všechny zbývající peníze nechali za levnej benzín a levnou kořalu.
Večer jsme to zapíchli v Michalovcích hned za hranicema, došli do jednoho bárku kde sme pokecali s hodně anti-cikánskou servírkou a pak náhodou natrefili na místní rokáč s koncertem místní punkový kapely Žumpa. Nebylo to zlý, bohužel v celym sále bylo cca 6 lidí takže spíš taková veřejná zkouška. Každopádně kdyby byl někdo hodně zvědavej http://bandzone.cz/zumpa
Neděle 5.6.
Přes Slovensko domů. Cesta opět úmorná, jedna zastávka v hospodě na obídek a chvíli protažení kostí na pumpě. Pak už sme byli rádi že je to za náma.
Závěr: Dovolená to byla super, ač to sedění v káře bylo někdy opravdu dost nahovno. Celkem mě to uspává když neřídim, a i večer ani neni extra o čem se bavit když celej den jen sleduje člověk silnici. Příště by to chtělo takovejhle podnik dát aspoň na 14 dní nebo si vybrat menší kus, tohle bylo opravdu maso. Nicméně za 5 dnů dovolený vidět tohle všechno, kdo vám to dá. Jsem moc rád že mě kluci s sebou vzali a i když organizátor Misty měl asi před startem jinou představu, je tam spousta super vzpomínek který vydržej.
Žádné příbuzné články.