Jak někteří vědí, léto 2004 jsem strávil se třema kámošema v USA. Nejdřív sme dva měsíce makali v rybárně na Aljašce abysme pak přeletěli do San Franciska, koupili auto a trochu to tu projeli. Stalo se toho za ty 3 měsíce docela dost, tak sem se snažil sepsat aspoň to nejzajímavější. I tak je tenhle report dlouhej jak prase a psal sem ho snad 3 tejdny.. tak teda enjoy.
[přípravy] Celá akce začala někdy začátkem prosince kdy sme s Vendou pod vlivem vyprávění kámošů o vysokejch platech v USA vymysleli, že bysme to měli taky zkusit. V Hradeckým GTSku sme vysolili 13 litrů + zálohu na letenku, dostali login do databáze zaměstnavatelů a začali schánět práci. Tou dobou měli stejnej nápad i spoluflákači z UHK Pája s Chudem, tak sme to spojili a mezi všema hotelama, mekáčema a parkama sme vybrali rybárnu Leader Creek v Nakneku na Aljašce.
Časem přišla do agentury pracovní smlouva, zajeli sme si na ambasádu pro vízum, pohodička. Nějaká příprava ze strany agentury, pokud jde o to co nás čeká byla, ale nebyla vůbec valná. Na dvou povinných informačních schůzkách sme se dozvěděli, že Lukáš Matějka (zaměstnanec GTS a kulturista) žil v USA 2 roky, že máme respektovat policisty, že nemáme chlastat na veřejnosti a že Lukáš žil v USA dva roky. Dál že kreditka a auto sou nutnost, protože když Lukáš jezdil na kole, děti se mu smáli a házeli po něm kameny. Pokud jde o prodej auta, Lukáš žil v USA 2 roky, auto nechal stát na letišti a možná tam stojí dodnes haha. Dál si máme dát pozor na „cultural shock“, zůstat sami sebou a když bude problém, vyřešit ho selským rozumem.
Ještě abych nezapomněl sme dostali průvodce po USA z řady „Rough guide“, které sice možná používá cestovatel ===== protože jsou nejlepší (citát z obalu), nám ovšem přišel spíš nahovno. Je to knížka, která se pěkně čte když člověk sedí doma jenže postrádá jakýkoliv konkrétní údaje. Fráze typu „ubytování v hotelech je spíše drahé“, „ubytování v kempech je spíše levné“, „stravování ve studentských čtvrtích není příliš vhodné“ (asi protože je levné) apod. jsou čtenáři denním chlebem. Takhle připraveni sme se tedy sešli 13. června na Ruzyni a dali se do toho.
[13.-16.6. Cesta do Leadercreeku] Odbavení krámů proběhlo vpohodě, za chvíli sme seděli v boingu 757 a svištěli do Frankfurtu. Tam sme v kanclu Lufthansy vzali boarding pasy, naskočili do 747ky a hurá na San Francisko. Let trval asi 12 hodin a koncem už to byla celkem pruda jak je tam člověk pořád skroucenej. V SF nám znova proclili zavazadla, škoda jen že nám Lukáš neřek že se do USA nedá vozit maso a další jídlo. Nemusela se na přepážce stát situace – Ženská: Máte nějaký jídlo ? Venda: (vytáh štangli lovečáku) Jo, jen tohle. Ženská: (vzala ho a hodila do koše) Děkuju, přeju vám pěknej let.
V SF sme měli asi 8 hodin času tak sme zewlovali po letišti. Při tý příležitosti jsme se dostali až na střechu letištní haly odkud byl parádní výhled na startující letadla. Bohužel dveře, kterýma sme prošli neměly být vůbec odemčený, což nám taky vysvětlili policajti, který nás následně obklíčili. My sme jim zas vysvětlili že sme cizinci, že nejsme žádný teroristi a ať si ty dveře příště zamykaj. Pak sme si za 6$ dali pivko v baru a nastoupili do Boingu 737, kterej nás za 4 hoďky vysadil v Anchorage na Aljašce. Už byl večer tak sme se ještě trochu prošli kolem letiště a zakempili v letištní hale. A tím skončil náš první den co trval 33 hodin.
Následující 3 dny jsme strávili zařizováním v Anchorage. Založili sme si účet u Northrim bank (špatná volba, je to malá banka a jen na Aljašce, příště zásadně jen WELLS FARGO – nejlepší a největší banka v US s pobočkama všude – škoda že nám to Lukáš neřek), zažádali na příslušnym úřadě o Social Security Number (obdoba rodnýho čísla) a zapsali se přes internet do SEVISu (systém pro evidenci zahraničních studentů – to nám zas Lukáš kladl na srdce aspoň desetkrát). Při toulkách po Anchorage sme taky navštívili první čínskej „all you can eat“ bufet, kde za 8$ může každej sníst co se do něj vejde. Naloudovali sme se fakt pekelně 
Při druhý návštěvě už sme se připravili a vzali uříznutou dvoulitrovou petku, kterou sme pod stolem narvali pečenejma kachníma stehnama do zásoby. Taky sme si prošli komárama zamořenej earthquake park s fotkama zemětřesení, který v roce 1964 se svýma 9.2 Richtera srovnalo věršinu Anchorage se zemí.
Tou dobou už si zvykáme že je venku světlo 21 hodin denně, že dojít někam pěšky je nemožný, že běžný amíci jsou pohodový lidi a že Aljaška je na svojí produkci lososů patřičně hrdá (viz psycho trička s nápisy jako „If you must smoke, smoke salmon“, „salmon on the run“ apod.). 16týho odpoledne sedáme s dalšíma Čechama do malýho letadýlka a za hoďku sedáme na malý letiště v King Salomonu. Odtam nás veze rozsekanym mikrobusem starej mořskej vlk až do továrny. Cestou hlásí neskutečný věci, jeho řeči typu „I don’t like bears. They run faster, swim faster and when they catch you, they will kill you“ evokujou myšlenky, kde že to kurva sem a co tu v týhle divočině kurva dělám.. Večer si ještě dáváme karty o piti filipínskýho rybího extraktu, první se poblil Venda, ostatní jakžtakž ustáli. Další den se zabydlujem, večer jdem do Nakneku do hospy, hrajem fotbálek s eskymákem. Pak na pódiu karaoke, který se nám moc nepovedlo tak radši mizíme. A další den začínáme makat.
[16.6.-16.7. Práce v Leadercreeku] A tak přišlo co přišlo. Přišla práce. Chud s Vendou vychytali balení ryb, my s Pájou sme koupili mrazák. Byly to 2 dlouhý chodby, kam se na jedný straně nacpaly stojany s čerstvýma rybama, a jak to hydraulický písty pousouvaly skrz, ryby se tam za pár hodin zmrazily na nějakejch -30 stupňů. A v tomhle ledovým pekle, pod větrákama který tam praly mrazivej vzduch sme lítali my s paleťákama a tahali 400kilový stojany sem a tam.
Nebejt tý zimy, tak by to byla pohoda. Takhle sme brzo pochopili, že dvoje kalhoty, dvě trička, košile, mikina, přes to celý kombinéza, šála, dvoje rukavice, dvě čepice a troje ponožky je příjemnej základ aby člověk nezmrznul. Makali tam s náma ještě dva pohodový amíci a dva dost vymaštěný Bulhaři, jejichž pracovní nasazení se nedá slovy českýho jazyka popsat. Kombinace lenivosti, sebedůvěry a blbosti v jejich podání byla neuvěřitelná a srali nás tam od začátku až do konce.
Tak probíhala měsíc trvající nuda a šeď pracovního procesu. 16ky sme jeli 3 týdny skoro v kuse, takže v půl šestý ráno vstát, jít makat a v půl jedenáctý večer jít spát. Každý 3 hoďky pauza na kafe a jednou za 6 hodin pauza na jídlo, takže se to dalo zvládnout, ačkoliv to teda nebyla žádná velká prdel. Bylo i pár „světlejch“ momentů, jako když sem s paleťákem nedal zatáčku a rozboural dveře, nebo když nám zamrzla chodba se stojanama, pobrali sme krumpáče, motyku a ocelový tyče a šli to do tý zimy rozmlátit. Ono odsekávání ledu z podlahy byla vůbec oblíbená činnost která nás provázela celou dobu. Svátek 24.června sem oslavil 16kou a hned po práci sem to zalomil do postele, takže odvaz jak svině. Takhle sme makali čistej měsíc, do 16.července a za tu dobu sme si vydělali něco kolem 3000$ hned + dalších asi 500$ na daních, který by nám měli v únoru poslat.
Poslední den sme si vzali volno, pronajali si motorový čluny a s Českou bandou vyrazili po řece do Katmaiskýho národního parku. Je to divočina, kde je možný z úplný blízkosti pozorovat medvědy jak v řece lověj ryby. V jednu chvíli jich tam bylo asi 14, docela mazec. Překvapení nás čekalo při návratu ke člunům, kde nám místní rangeři naházeli kotvy ze břehu do vody, jelikož sme zakotvili na soukromým místě. Kotvy sme lovili naněkolikrát, protože se kolem potuloval zvědavej medvěd, kterej nás párkrát zahnal na ústup. Cestou zpět přes jezero sme navíc zažili slušnou bouři, takže sme byli rádi když sme promrzlí a mokrý dojeli do přístavu. Tím spíš banda Gagarina a spol. který chudáci dostali nejhorší loď – JetBoat, nejslabší motor s tryskou místo šroubu, jen jedno veslo.. prostě smolaři, ale brali to sportovně a s humorem
Jirka: Tak my si vemem támhletu loď
Majitel půjčovny: Tu ne, ta neni vhodná na jezero
Gagarin: Ale vždyť je úplně stejná jako ta naše..
Ferda: ..jo a navíc ta naše má jen jedno veslo
Chud: Jó chlapi, s Váma už nikdo nepočítá
Druhej den sme zbalili věci (už končila sezóna a ryby odtáhly), jeli sme na letiště do King Salomonu a přeletěli do Kenaie do druhý rybárny.
[17.7.-16.8. Práce ve Snugu] Naším druhým chlebodárcem se stala rybárna Snug Harbor Seafoods v Kenaii, asi 150 mil od Anchorage. Oproti Leadercreeku to byla těžká pohoda, makali sme jen nějakých 12 hodin denně, byl to kousek do města, práce bylo míň, dobrou třetinu pracovní síly tvořili mladý amíci, který tu byli na brigádě, z kazeťáku vyřvávala Metallica nebo nějaký pankáči, navíc žádnej mrazák ale jen balení zmrzlejch ryb do krabic, pohoda.
Čas tu celkem uběhnul, dal sem si odtud výlet stopem do Anchorage kvůli tomu, že mi neposlali Social security number, párkrát sme si opekli na ohni lososa, zašli kouknout k moři a tak. Bydleli sme tu na šrotišti za fabrikou, nejdřív ve stanu a pak v chajdě. Akce u ohně byly fajn, jen jednou na nás přišel dvoumetrovej slovák s železnou tyčí „ať už sme kurva zticha“ a začal nám kopat do ohně, tak sme na něj srali, srovnali oheň a kalili dál. Druhej den ho stejně vyhodili takže pohoda.
Tady sme makali měsíc, kluci ještě poslední tejden cestovali po Aljašce, pak sme zbalili krámy, dojeli na letiště a hurá do San Francisca.
[16.-30.8. Kalifornie] Cestování začalo koupí auta. Scháněli sme ho asi 5 dnů a nakonec sme koupili velkou dodávku Dodge Caravan 87. Byla to dokonce luxus edition, takže všechno v kůži, elektrický okýnka, elektrický posouvání sedadla u řidiče a takový vychytávky. Jen baterka stála za houby takže sme koupili novou a bylo po starostech. Vyzbrojený autem sme vyrazili na jihovýchod na sekvoje a yosemite.
Yosemite je pěknej park, cestou z kopce sme tu pěkně zapekli brzdy. Spali sme tu na parkáči u silnice, bohužel nás ráno vyhmátnul ranger a dostali sme pade pokutu za spánek v medvědí oblasti. Nojo no. Druhej den sme si dali hlavní atrakce, glacier point view na celý yosemitský údolí, mirror lake (který ale bylo komplet vyschlý), ještě sme se trošku prošli a večer vyjeli z parku směrem na sekvoje.
Cestou sme trochu nakupovali, taky sem u pumpy nabořil dodge o sloup a ztratil parádní kšiltovku s rybí lebkou a nápisem FISH HARD – DIE RICH. Smůla. Všude je vedro, občas se koupem a 27.srpna vjíždíme do sekvojí.
Sekvoya park zpočátku nevypadá nic moc, vysoký kopce zarostlý smrkovýma lesama. Tak si jedem a najednou u cesty cedule „Entering giant forest“ a najednou vedle silnice strom tlustej jak prase.. koukáme na to jak blázni. A za chvíli další a další. Paráda úlet. Projeli sme to, vyfotili co se dalo. Jeden nejmenovanej člen výpravy měl bohužel černej (spíš hnědej) den a při focení v lese málem šlápnul na chřestýše. Z toho leknutí na něj přišla akutní rektální potřeba a díky pomalu projíždějícímu autu se regulerně posral v lese hehe. No pak sme se vyfotili u generála shermana, což je megastrom 90 metrů vysokej, 1500 tun těžkej s kmenem v průměru 11 metrů a k večeru vyjeli zpět do San Franciska. Ten večer byl docela horror, vjeli sme do nějaký oblasti která vůbec nebyla na mapě,na nebi se tam vznášely divný lítající světla, pak Venda řidič viděl na silnici mrtvý dítě.. no radši sme vypadli, area 51 hadr.
Cesta zpět do SF proběhla bez komplikací, u auta sme spravili postranní lištu (která bohužel den nato uletěla), vesměs to byla pohodová jízda farmářskou savanou. Stavili sme se v hospodě u AppleJacka kde sme pěkně zakalili a pokecali s lokálníma typama, paráda. Dva dny sme strávili u moře, kde Chud s Vendou potkali tuleně a Pája potkal 2metrovou vlnu. Takže dislokace ramene, na klinice mu to dali dohromady a kdoví co se tam ještě dělo. Podle zvuků co sme slyšeli na chodbě asi docela mazec.
Chud: Slyšíš to vrzání? On tam klátí sestřičku.
Ziki: Nojo, ale co je teď to hučení?
Chud: To do něj pumpujou viagru aby dýl vydržel.
Rozhlas: Doctor Break, please come to room 24.
..zachvíli kolem prošla ošklivá doktorka a zas se začlo ozývat vrzání. Prostě prdýlka Den nato přijíždíme do SF.
[31.8.-9.9. Ze San Francisca na sever] V San Franciscu nás čekala příjemná zpráva v tom, že nám přišla veškerá objednaná elektronika takže sme konečně mohli začít pořádně fotit. S tim sme vyrazili na západ k moři a pak po pobřeží na sever. Cestou sme skoro zbalili dvě kočky v červenym porsche, ale když se zeptaly kolik máme money a já řek NO MONEY tak nás nechaly v prachu prostě Amerika.
Následovalo pár dnů jízdy po nádherným pobřeží s křišťálovou vodou a vlnama stvořenýma pro surfový prkna a pak přejezd z Californie do Oregonu – pěknej stát, ještě osvobozenej od daní, asi nejhezčí kterým jsme projížděli. Smůlu měl chudák Venda, kterej po pár litrech vína zapomněl na odpočívadle foťák a tak si na první pohled vzorná americká rodinka docela pomohla. Tak už to chodí.
Pak se naše cesta odklonila od pacifiku směrem na Crater lake – bejvalou sopku, teď zatopenou vodou. Dost pěknej pohled. Cestou dál na Eugene se Pája pěkně nalil vínem (soutěž s Vendou kdo dřív dá 5tilitrovou krabici) a vzniklo tak několik parádních videí, který Pája asi doma rodičům neukáže Ten večer sme se moc nevyspali, jelikož sme zakempili mezi silnicí a kolejema, takže když na parkáči zrovna neodpočíval nastartovanej kamion, profrčel deset metrů od nás vlak.
Další dva dny jsme strávili v Eugenu, malym pohodovym městečku s wifi netem a sobotním trhem, kde se podle průvodce schází Rastafariáni, skateboardisté, studenti a pankáči.. byli sme zvědaví, ale vesměs se tam sešli jen starý hipíci, takže sme vypadli na západ k pobřeží a pak podle pobřeží na sever. Další 3 dny jsme se motali kolem Portlandu, největšího města Oregonu. Vypukla tam pravá nákupní horečka, nejsou tam daně a shopping zóny jsou snadno k nalezení. Chud si tu koupil notebooka, Venda novej foťák a Pája svůj vysněnej Canon 10D. Po dvou dnech ale začal zlobit objektiv, takže jsme se vrátili úspěšně vyřídit reklamaci. Během týhle doby jsme stihli navštívit Svatou Helenu, sopku která vybouchla v roce 1980 a tlaková vlna o rychlosti 1120 km/h házela stromy 25 kilometrů daleko. To muselo bejt maso. Jednu noc sme taky přečkali v zajímavym kempu, kde byla tma jak v pytli, absolutně bez světla, takže dobloudit na 30 metrů vzdálenej záchod a zpět byla záležitost na půl hodiny. Démon Venda to řešil po svym a cestou si svítil bleskem od Zenita. Radost to sledovat, nejdřív párkrát zablikalo v dálce červený světýlko blesku a pak záblesk světla jak ve dne. Však sme mu taky připravili dobrodružnou hru, zhasli auto a byli potichu aby si to pořádně užil
Následující dny máme v plánu Olympic national park, kterej vypadá jako deštnej prales. První noc spíme na odpočívadle s přejetou rybou, ale docela vklidu. Ráno se probouzíme (Chud: „Pájo, ty tu musíš zůstat. Jen ty a tvůj kamarád ryba.“) a jedem přes Sequim do Port Angeles. Cestou zas hledáme knihovnu (Ziki: „Prosimvás máte tu někde knihovnu?“ Ženská: „Jo hnedka támhle doleva“ Ziki: „Kde ?“ Ženská: „No támhle, jak je ta cedule KNIHOVNA“ Ziki: „Jo támhle..“), taky sme si pokecali se starejma babčama na poště, navštívili visitors centrum s dědou s Kanady a Pája absolvoval kontrolu ramene. Sice až napodruhý, protože z první nemocnice sme radši vypadli (Pája: „Chlapi poďte pryč, tohle je ňákej ústav..“), ale hlavně že zadachse a bez problémů. V noci sme zakempili na parkáči, bohužel sme po chvíli zjistili že tady už kempuje mravenčí kolonie, Chuda navíc kousnul obří brouk tak sme se posunuli ještě o pár mil na parkoviště, kde veprostřed stála lednice WORK – FREE. Ta přes noc ale zmizela a my vyjeli do parku. Bohužel sme z něj moc neměli, protože sme valnou většinu času strávili na netu v knihovně. Večer sme se ještě svezli trajektem do oblasti ostrůvků a večer pokecali s přátelsky naladěnym šerifem Robem, kterej nás vzbudil ať dem spát jinam, že by nás tu mohl někdo zabít
[10.-12.9. Z Olympicu na východ] Další den sme při hledání mostu omylem zajeli na vojenskou základnu, a protože byl den před 11tym zářím, všechno kontrolovali vojáci s brokovnicema, v parku měli postavený zátarasy proti vozidlům, docela úlet. Pak vjíždíme do Káskád (pohoří), maj tu pěknou přírodu, rozkopaný silnice a líný dělníky, tak sme aspoň jednoho ošplíchli vodou z ostřikovače. Taky sme si vylezli na jeden kopec s parádnim výhledem a pak už přejezd z Washingtonu do Idaho a vjezd do farmářský pustiny – nic moc zábava, viděli sme Coulee Dam, jednu z největších betonovejch staveb na světě, následovala indiánská rezervace (CBD ROCKS!), taky divoký krávy běhající si po silnici a pokec s policajtem kvůli rychlý jízdě. To sme měli kliku, zkoušeli sme kolik auto udělá, při 85MPH sme řekli že na to serem a 10 vteřin po tom, co sem začal brzdit, nás změřil. Naštěstí bez pokuty, i když sme jeli o 12 mil víc a v tom bordelu v autě sme hledali potřebný papíry snad půl hodiny.
Pája: Policajti ti daj nejdřív výstrahu, né jako ty kurvy rangeři
Venda: Jo, mohli bysme jim ten Yosemite zapálit
Pája: Hovno, Yellowstone za Yosemite !
[12.-15.9. Glacier national park] Pak následoval přejezd Idaho do Montany a návštěva Glacier Parku. Touhle dobou nám přestává přát počasí, celou dobu zima, zamračeno, každou chvíli prší.. no shit. Stejně nám to nedalo a v kempu u jezera v Glacieru sme si dali ledovou koupel. Po čtvrt hodině sprint do auta, tam sme si zatopili a dvě hodiny se z toho probírali.. finská sauna hadr. Postavili sme si domeček ze stolu a celt, ve kterym Pája s Vendou přes noc pěkně vymrzli. Druhej den sme konečně dali prohlídce parku, dali sme si trail k vodopádům, jinak sme vesměs koukali ze silnice. Smůla toho počasí, majestátný skaliska s ledovcema a divoký lesy by si zasloužili lepší fotky než jen jako z mlhy semtam vystupující obrysy čehosi. K večeru se sice začalo počasí lepšit, ale to už sme byli skoro z parku venku. I tak bych ale řek že to stálo za vidění. Následovalo přejet pár set mil do Yellowstonu. Cestou zas klasická farmářská rovina, ten večer sme taky viděli parádní duhu nad americkou prérií, kterou sme fotili ze všech možnejch i nemožnejch úhlů a směrů. Do yellowstonu sme přejeli za necelý dva dny pohodový jízdy.
[15.-16.9. Yellowstone national park] První sme navštívili knihovnu s pekelně pomalym netem, nabrali nějaký letáčky a hurá za poznáním. Park je to fakt pěknej a na každym kroku na vás dejchá živá sejsmická aktivita a všechny ty síly skrytý pod zemskym povrchem. Všude něco bublá nebo pouští páru, jezírka a horký vřídla smrdící syrovodíkem, hory, sem tam sníh. Taky sme viděli Old Faithful Gayser, gejzír kterej tryská pravidelně každou cca hodinu a půl do vejšky pár desítek metrů. Největší úlet jsou ale místní totálně vyklidněný zvířata. Srnky, jeleni a hlavně obrovský bizoni si tu pochodujou po silnicích, nebo ve stádech jen tak žerou trávu pár metrů od silnice a všechno maj komplet na háku.
Na večer sme to zapíchli v kempu, udělali oheň a na něm vyrobili parádní opečený masa s fazolema. Mňam. Taky sme tu zažili další ze série kulturních šoků z americký vstřícnosti.. nejdřív přišla večer ženská, že bydlí vedle a že si udělali nějaký výborný česnekový chleby s masem a že je to hrozně dobrý a že jim jich dost zbylo tak jestli to nechcem. Slušně sme odmítli a šli spát. Večer slejvák jak prase a najednou baterka, přišel její manžel a ať dem spát k nim do stanu a nemoknem venku, že maj místa dost. Zas sme teda poděkovali že to je dobrý a mokli dál. Chlápek to nemoh pořád pochopit proč se k nim nejdem schovat.. nakonec teda odešel s tim, že když budem chtít ať klidně v noci zaboucháme na stan a vlezem normálně k nim dovnitř. Ráno, zmoklý jak prase, zmrzlý a zas přišla ženská od vedle a „Kluci, nechcete aspoň horký kafe?“.. pak že na světě nejsou dobrý lidi.
Když sme trochu uschli, pokračujem v ježdění po parku. Navštívili sme parádní vodopády Upper a Lower falls a taky Grand Canyon of Yellowstone. Pak už se pomalu stáčíme ven z parku, cestou fotíme a pak už to pálíme do San Francisca, z Wyomingu přes Montanu a kus Idaho až na hranice s Nevadou kde kempujem u point of interest – Salmon Dam.
[16.-22.9. Do San Francisca a domů] Následující 3 dny probíhal sprint do San Franciska. Celej den sedíme v autě a konstantní sedumdesátkou se ženem po nekonečný nevadský dálnici uprostřed pouště. Všude kolem jen pláň se zakrslejma trsama suchý trávy a na obzoru hory, ke kterejm nikdy nedojedem. Stavíme v městečku Wells kvůli knihovně, pořád nějak bloudíme tak se ptáme ženský co seká trávu na cestu. Ta skáče do svýho auta a jede s náma až ke knihovně, pohoda. Knihovna má ale až od desíti, jedem jinam. Další městečko Elko, tady pro změnu místo visitors centra nacházíme policejní stanici před kterou pokérovaný muklové sekaj a zalejvaj cajtům trávník, docela hustý ale aspoň nám poradili kudy do knihovny. Po hoďce na netu upalujem dál, projíždíme pár vězeňskejch oblastí. U silnice dokonce postávaj cedule co zakazujou stopování (Prison area – Hitchhiking prohibited), aby to uprchlý trestanci neměli tak snadný. Na druhou stranu tu maj každejch 50 mil odpočívadla se záchodama, pitnou vodou, anglickym trávníčkem, stolečkama.. regulerní oázy v týhle žhavý výhni.
Před samotným San Franciscem jsme ještě navštívili Reno, docela fajn město jen ulice byly pekelně rozkopaný, všude stopky, uzavírky, prostě pruda. Na večer jsme ještě projeli Lake Tahoe, luxusní zimní středisko s rušnym nočnim životem, kam jezděj amíci z Kalifornie za zimní rekreací. Zamáčknul sem slzu z toho že neni zima a nemam prachy a jeli sme dál.
Další den, už prakticky před SF se stala hodně nepříjemná věc, když Venda na pumpě zapomněl peněženku na střeše auta.. Takže pokérovaná indiánka (kurva nepoctivá) si přišla na 600$, zatímco Venda si rve vlasy a sype si hlavu popelem. Pak už jen stavíme na odpočívadle, balíme věci, uklízíme a mejem auto. Jako hadr výborně posloužila moje košile, která už po tom co zažila stejně nebyla vypratelná
Večer vysazujem Páju s Chudem na letišti hlídat baťohy a my s Vendou vyjíždíme prodat auto. Ještě sme ho předtim vysáli a dali do pucu, no vypadalo parádně. Bohužel to byla pro nás asi nejhorší zkušenost, v 90ti procentech bazarů se s náma ani nebavili protože auto z roku 87 bylo pro ně příliš starý. Všichni tihle obchodníci s ojetinama jsou hrozný šmelináři kterejm z očí kouká chuť vás oškubat co to jen půjde.
Za ty dva dny sme navštívili možná 40 autobazarů, projeli sme celý El Camino (jeden z největších bulvárů v SF), prakticky celou Santa Claru a nakonec sme auto bouchli za 250$ v San Chosé. Pravda, možná sme za něj mohli dostat 800$ u Sammyho – chlápka kterej to měl pro svojí známou a byl to asi jedinej obchodník s ojetinama co vypadal aspoň trochu férově, ale zas kdoví, už se nám nechtělo čekat. Stavili sme se i u chlápka co nám to auto měsíc předtím za 1700$ prodal, a nechtěl ho vzít zpět ani za 400$. No prostě vyděrači a mafiáni. Poslední ránu sme dostali když sme viděli úplně stejný auto v parádnim stavu v jednom bazaru za 1100$. Tak se ptáme jestli by nechtěli odkoupit to naše auto. Ženská na nás chvíli koukala, pak vyvalila oči a povídá: „Ale mi auta nekupujem. Tohle co prodáváme tak to nám lidi dali..“. To sme mysleli že to nerozdejcháme.
Když sme to auto prodávali tak sme taky zjistili, že týpek co nám to auto prodal nám nevyřídil registraci, dal nám jen nějakou dočasnou, ale ve skutečnosti na příslušnym úřadě o ní vůbec nepožádal, takže i když sme měli zaplacený pojištění tak když bysme do někoho bouchli, pojištění by nám propadlo kvůli nezaplacený registraci a museli bysme celou škodu hradit. Takže sme si řekli zaplaťpánbůh že auto cestou nekleklo a že sme to do někoho nenarvali (párkrát sem měl na mále), zbalili sme 250 babek, dali si hambáč ve Wendys a jeli vlakem domů. Ještě sme se stavili v pojišťovací kanceláři ukončit pojištění – 100 dolarů který nám měli vrátit nám asi přijdou někam na Aljašku
No a pak už jen zewling na letišti, den na to procházka po městě a s Lufthansou domů. Aby toho nebylo dost tak už při odletu mi ve frontě na odbavení kleknul foťák takže (byť jen emailová) komunikace s Amerikou dál pokračuje. Let byl celkem vpohodě, v Mnichově sme sice měli hodinu a půl zpoždění, ale to už bylo to nejmenší po tom všem co sme měli za sebou.
A to je konec, ruce mě už bolej tak toho nechám. Fotek sem dávám jen zlomek, všechno co sme vyfotili by se sem nevešlo ani náhodou. Každopádně to byla skvělá zkušenost kterou vřele doporučuju. I když sem si žádný peníze nepřivez a asi na to budu ještě doplácet rozhodně to za to stálo. Tímhle taky zdravim všechny členy československýho Aljaška týmu, dík lidi, bylo to s váma skvělý, doufám že se uvidíme na nějakym tom srazu. A vy co ste tam nebyli tak nezoufejte, Aljaška čeká na další odvážný Evropany který se s ní přijedou porvat.
Žádné příbuzné články.