Holandsko je příjemná malá země u severního moře. Pokud sem člověk jede autem, dá se to vklidu dát za den, stačí profrčet přes Německo a pak už můžete z okna vyhlížet větrný mlýny. V Holandsku, stejně jako v Německu a Belgii jsou dálnice zdarma a jejich síť je velice hustá, takže není problém se velice rychle kamkoliv dostat, tím spíš že země není nijak velká.

Ekonomika je na poměrně vysoký úrovni, takže je potřeba počítat s tím, že je tu dráž než u nás. Potraviny v krámech jsou celkem vklidu, pivka v hospodě taky ujdou (cca €2.5 za třetinku), něco víc člověk zaplatí za vstupy do různejch památek (cca €10 – €20). Největší rány jsou ovšem za ubytování, v Haarlemu kde jsem vegetil většinu času nebylo vyjímkou €35 za noc v hostelu s dalšími pěti lidmi na pokoji. V Amstru už to bylo o něco lepší, tam jsem našel fajn hostel v centru za nějakých €25. Naštěstí Holanďani jsou starý kočovníci, takže pokud máte auto ve kterym se dá spát, příjde mi to jako ideální volba nebo minimálně alternativa k hostelům a kempům. Kupodivu tu mají zákon že se v normálním osobáku nesmí spát a to ani v kempech – musíte mít obytňák, přívěs nebo stan – nicméně kolikrát jsem to prostě večer zapíchl na pumpě a nikdy nebyl problém. Kdyby měl člověk zatmavený skla tak by to šlo vklidu i ve městech, aut tam stojí všude možně spousta a nemyslím že by to někdo řešil pokud vás v tom autě přímo neuvidí spát.

Holandsko na mě působilo malým, útulným dojmem, všechny domy vypadají stejně z hnědých cihel, všude je pořád nějaká voda a všude člověk sleduje jak se s tou vodou perou, vysušují mokřiny a  bojují o tu zemi s mořem. Docela mě pobavilo, že tu vůbec nejedou závěsy v oknech, normálně jde člověk večer po ulici a do každýho bytu vidí jak si tam lidi vařej večeři nebo něco dělaj, zajímavý. Ve městech kromě Amstru je čisto, žádný odpadky, posekaný trávníky, všichni jezdí na kolech, lidi jsou friendly a nemají problém s čímkoliv poradit. Domluvíte se tu vklidu anglicky, ale dá se i jinak. Šéfik ve firmě mi říkal, že jen on se na gymplu učil Holandsky, Anglicky, Německy, Francouzsky a pak měli na výběr Řečtinu nebo Latinu, který dnes nahrazuje Španělština. Takže se tu nějak domluví asi opravdu každej.

Pokud se týče vhodný doby k návštěvě, byl jsem tu na přelomu dubna/května a přišlo mi to ideální. Jednak v týhle době kvetou tulipány, takže občas jedete někde mezi městečkama a najednou uvidíte hned u cesty rozkvetlý tulipánový pole a to je pecka. V týhle době je taky nejlepší navštívit květinový zahrady Kaukenhof, občas se koná i nějaká flower-parade, kdy květinama ozdobený vozy jedou třeba 50km trasu skrz města a končí zpravidla v Amstru. Druhá věc je, že v týhle době se tu dějí dvě největší události – Queen’s Day, kdy se slaví narozeniny královny matky (30. dubna), všichni si oblíknou národní oranžovou barvu a celej den jsou ve městech koncerty, akce, lidi prodávaj na ulicích starý věci, všichni se baví a už přes den se pije, večír pak jsou různý stage kde hraje muzika, opravdu super. A týden na to 5. května se pak slaví Liberation day, což je výročí osvobození od nacistů a je to podobně velká show.

Za ty tři týdny co jsem tu byl jsem celkem pocestoval a určitě jsou tu místa co stojí za vidění. Většina velkejch atrakcí má u sebe placenej parking, ale vždycky se dá popojet pár set metrů a člověk najde vpohodě parkování zadarmo, takže tohle můžu vřele doporučit a peníze investovat kdekoliv jinde. Tady jsou tipy na nějaký ty zajímavosti co stojí za návštěvu:

Amsterdam

Hlavní město, který mi paradoxně přišlo výrazně nejšpinavější ze všech měst v Holandsku, prostě Praha na kanálech. Díky jednosměrkám a tomu že místní jezdí hlavně na kolech a skůtrech to není takovej průšvih s dopravou, nicméně Haarlem mi jako místo pro klidnej život přišlo daleko sympatičtější. Je tu spousta různejch muzeí, barů, kaváren. Taky hodně starejch kostelů a chrámů.. nejlepší asi když si člověk najde přímo co ho zajímá. Nestrávil jsem tu zas tak moc času takže jen stručně co by stálo za návštěvu:
Muzeum Anne Frankové – muzeum Židovský dívky, která se tu během války schovávala a psala o tom deník. Opravdu dlooouhá fronta před vchodem.
Pivovar Heineken – muzeum známýho piva.
Red Light District – centrum hříchu přímo ve starym centru města. Krásný lehký holky ve výlohách na který člověk zaklepe a holka si ho zatáhne dovnitř + všemožný headshopy a sexshopy.
DiamondMuseum – muzeum diamantů, kterýma je Holandsko známý

Zajímavý mi tu taky přišly lodě, který jezdí okružní trasy po kanálech a pokud si koupíte za €25 lístek, můžete je využívat celej den, někam dojet, projít se, pak nastoupit na další. Bohužel jsem to zjistil až večer takže už to nemělo cenu.

Haarlem

Příjemný větší město půl hodiny vlakem od Amstru směrem k moři. Sídlí tu firma pro kterou dělám takže jsem tu strávil většinu času. Je tu pěkný starý centrum se spoustou obchůdků a fajn barů, v centru na náměstí stojí obří chrám, ale dá se tu najít i nějaká ta kultura, párty do rána atd. I nějaký ty Coffee shopy se tu najdou. Spíš jsem tu po večerech kalil takže i tipy se týkaj spíš barové turistiky
Jopenkerk – původní kostel předělanej na pivovar, kde mají spoustu různých piv která sami vaří. Fajn lidi, posezení venku na moderním malým náměstíčku a příjemná atmosféra.
Patronaat – místní centrum koncertů a živý muziky – dvě haly a kavárna kde každej víkend hrajou nějaký kapelky, rozhodně stojí za to sčekovat program. My tu byli na v Holandsku poměrně známý bandičce HEIDEROOSJES s předkapelou This City Shines, a pak ještě týden předtim na nějakých pankáčích a obě akce perfektní a zábavný.
Stalker – dobrý dvoupatrový disko, nahoře jede klasickej popík a je tam narváno, dole duní rychlejší tvrdší elektro, je tam lidí akorát a je to tam super. Vzala mě sem místní kočka která tu občas pracuje, takže tu všechny znala a sundali sme se jak se na páteční večer sluší.
Stiels – příjemnej bárek s pravidelnou živou muzikou, dlouhá otvíračka, bohužel vždycky hodně narváno
Muzeum psychologie – za nádražím v parku se nachází bývalá psychiatrická léčebna teď předělaná na muzeum. Byl to asi jedinej můj pokus tady vidět nějakou klasickou kultůru ale působí to tam celkem psycho, nevim moc co si o tom myslet ale znova už tam nejdu

Cruquius

Starý parní mlýn který stojí jen pár kilometrů jižně od Haarlemu. Dřív totiž bylo na místě Haarlemu spousta mokřin, které se postupně slily v Haarlemské jezero. Místní ho celé obehnali hrází aby se dál nešířilo a pak se rozhodli celé ho odčerpat, buď pomocí větrných mlýnů nebo páry, jejíž využití byla tenkrát horká novinka. Nakonec se rozhodli pro páru a postavili tři takovéhle parní mlýny, které po třech letech opravdu jezero vyčerpaly a na jeho místě dnes stojí Haarlem. Pro mě úžasná demonstrace techniky a lidského ducha, bohatě na to stačí hodinka nebo hodinka a půl.

Zandvoort

Nic extra zajímavýho, malý městečko na pobřeží severního moře pár kiláků od Haarlemu. Hodně apartmánů na pronájem, promenáda.. v létě se tu prý dá i koupat a válet se na pláži. Já mam na moře trochu úchylku tak sem si sem občas večer zajel jen tak se projít po pláži, vyčistit si hlavu a koukat na racky a západy slunce.

Muiden

V Muidenu se nachází pěknej starej hrad obehnanej vodou. Moc takových hradů v Holandsku neni, nicméně jsem se podíval jsen zvenku, měl jsem málo času a nechtělo se mi celej den chodit po hradu. Pokud vás ale tyhle věci zajímaj, určitě bych to zkusil.

Harderwijk

Vodní svět a delfinárium – pokud máte děti je to povinnost, pokud ne i tak je to zábava. Celý den běží program v různejch pavilonech, jednotlivé show trvají kolem dvaceti minut a je to načasovaný tak, že když jedna končí další začíná takže se to dá pěkně stíhat. Uvidíte tu delfíny skákat dvojitý salto, krmení obřích mrožů, taky nějakou animovanou pohádku pro děti, fajn je i podzemní restaurace kde okna jsou průhledný skla do delfíních akvárií a je tu taky pavilón kde si člověk může pohladit rejnoky co proplouvaj v mělkym bazénu. Nějakých 4-5 hodin se tu člověk vpohodě zabaví, klidně i dýl. Pokud máte čas, dá se i projít po okolí a do městečka.

Giethoorn

Pěkný městečko na kanálech, do centra se prý nejezdí auty. Když jsem teď koukal na web tak jsem ale zjistil že jsem nejspíš celý centrum minul a prošel sem si jen nějakou část mimo. Nicméně platilo tu to stejný co v ostatních městečkách – všechno uklizený, posekaný trávníky, hodně zeleně a vody.

Batavia – Lelystad

Ve městě Lelystad jsou hned dvě zajímavý věci, obě známý jako Batavia jestli jsem to pochopil dobře. Ta první je replika plachetnice ze 17. století a ta opravdu stojí za to. Loď tenkrát vyplula za obchodem do Indonézie, ale potopila se někde u Australskejch břehů a nadšenci v loděnici v Lelystadu jí teď rekonstruujou. Člověk si může celou loď projít, ale nejlepší je zbalit nějakýho průvodce nebo se přifařit ke skupině protože pak se dozvíte daleko víc.

Třeba že plavba takový lodi trvala rok než tam dopluli, pak tam rok obchodovali a pak rok cesta zpět. Takže takovýho námořníka doma po odplutí nikdo tři roky neviděl, a námořníky z Batavie už neviděl nikdy. Srandovní byla prostřední paluba, která má na výšku asi metr, nejsou tam okna a tam loď vezla asi 150 vojáků, kteří měli sloužit v Asii v pevnostech, který bránily holandský zájmy. Tihle vojáci byly psychicky dost vypruzený z toho že tam byli pořád zavřený potmě, a tak ani nemohli vylejzat na palubu protože vyvolávali konflikty s posádkou. Zajímavý taky je, že lodi tenkrát neměly kormidlo ale jen takovou tyč píchnutou do podlahy – v každym filmu ale samozřejmě uvidíte drsný chlapi jak točí kormidlem „o dvě čárky vpravo“ protože to je zkrátka štýlo a filmaři to chtěj.

Zajímavý taky bylo kudy tenkrát do tý Asie jezdili. Nejdřív pluli kolem Anglie a Francie se kterými si konkurovali na moři takže bylo občas trochu horko. Pak nemohli plout podél Afriky protože tam bylo místo, kde často třeba měsíc vůbec nefoukal vítr, takže se plavili až k pobřeží jížní Ameriky, tam to stočili a pluli až ke břehům Austrálie a odtam nahoru do Indonézie. Úlet že dnes to člověk dá letadlem za den.

No a druhá věc je nákupní centrum Batavia – je to vpodstatě malý městečko hned vedle loděnice, kde jsou ale jen krámy se všim možnym. Suvenýry, hadry, boty, šperky, parfémy.. zkrátka klasický shopping centrum pod otevřeným nebem, asi něco jak Reus loni ve Španělsku. Čili já sem si daleko víc užil lodičku, a to tam bylo pár lidí, zatímco sem jezdí autobusy narvaný lidma který tu jen utrácí.

Camperduin

Přímořskej spot asi 50 kilometrů od Amsterdamu, kde se dokonce surfuje. Jsou tu nějaký surfařský školy, bohužel na přelomu dubna/května kdy jsem tu byl bylo moře šíleně ledový, vzduch měl tak 6 stupňů a pekelně foukalo takže bych do toho opravdu nevlez. V rámci boje proti moři tu taky neuvidíte klasický písečný pobřeží, ale jen úzkej pruh písku, pak šikmou betonovou dálnici a umělej val.

Volendam

Jedno z klasických přístavních městeček. Velká rušná ulice se spoustou krámků, turistů a stylovejch hospůdek. Když z ní ale člověk sejde, najde prázdný, úzký uličky, kanály, klasický holandský městečko tak jak to asi vypadalo za starejch časů. Je tu taky pěknej přístav pro jachty zbohatlíků, i tam se dá chvíli toulat.

Zaanse Schans

Jestli chcete vidět mlýny, tohle je to místo. Je jich tu asi pět velkých pohromadě a nějaký další jsou prý ještě roztroušený kolem. Vstup je zdarma pokud si najdete parking někde poblíž, a připravte se na krutě přelidněnej zážitek. Každej druhej je tu Japonec a po hlavní cestě se valí neskutečný davy, nicméně i tak to za to stojí. Asi dva mlýny jsou dokonce otevřený a za €3 můžete nakouknout dovnitř a vylízt si na terásku. Jeden z těch mlýnů taky občas pustěj, takže můžete vidět jakou rychlostí ta vrtule valí. Strčit pod to hlavu by člověk opravdu nechtěl. Taky je tu samozřejmě muzeum a spousta krámků a dalších pastí na váš jistě těžce vydělanej cash.

Madurodam

Madurodam aneb Holandsko na dlani. Všechny zajímavý stavby z holandska včetně různejch katedrál, letiště, kousku pobřeží a spoustu jinejch zájimavostí tu najdete jako modely. Je tu dokonce i loď Batavia a Muidenskej hrad. Hodně věcí je v pohybu – jezdí tu vláčky, lodě i auta, mlýny se točí.. Taky spousta atrakcí pro děti, který můžou pumpovat a tim hasit hořící tanker, zkusit si jaký je řídit vlak nebo zkusit hádat po čuchu různý vůně a další legrácky.

Taky tady u vstupu dostanete magnetickou kartu s vybranym jazykem, a pak můžete na různých místech přiložením tý karty k terminálu pouštět třeba video nebo nějakej děj. U východu je pak kreslená postava, který se ty karty vracej do škvíry v náprsní kapse. Aby to lidi pochopili, měl tenhle panáček ve zvednutý dlani přilepenou jednu tu kartu na ukázku a jakoby jí ukazoval lidem. Upřímně jsem se pobavil když přišel asi osmiletej kluk, hodil mu nejprv do kapsy svojí kartu, a pak se na něj podíval a začal mu odtrhávat z ruky tu ukázkovou kartu, kterou mu nakonec urval a s úplně suverénim výrazem mu jí taky hodil do kapsy

Snowplanet.nl

Opět kousek od Amstru/Haarlemu – hala s umělým sněhem, kde se dá celoročně lyžovat nebo snowboardovat. V hale je udělanej i park s pár railama, skokem nějakou sedmičkou a nafunkovacím airbagem.

Pár dní v Belgii na závěr

Když jsem to zapíchl v Holandsku, stavil jsem se ještě u kámoše a jeho holky na pár dní v Belgii. V podstatě jsem viděl jen Brugy kam mě to táhlo kvůli stejnojmenýmu filmu a pak Brusel. Byla to po Holandsku fajn změna ale rozdíl neni takovej, s nadsázkou jde říct že je to mix Holandskýho a Francouzskýho vlivu. Každopádně vyráběj silný piva a po návštěvě pár podniků kterými mě Venda znalecky protáhl už jsem pomalu nevěděl kde je nahoře a kde je dole.. a to že to nepijou z půlitrů tady opravdu neni žádná známka změkčilosti. Ochutnali jsme třešňový pivo Krieg a různý další speciály včetně místního zázraku  Delirium Tremens, dali sme si výtečný místní hranolky a i do toho muzea čokolády sem si zašel. Předtím jsme ještě zajeli někam poblíž na středověkej trh, chodili tu chlapíci a holky v starých oděvech, střílelo se z luku, prodávaly šmuky, pěkný zpestření. V neděli pak probíhal v Bruselu nějakej street festival se spoustou různých exhibic, divadel a představení po celym městě, takže opět fůra zajímavýho v ulicích. Taky sem viděl sochu místního symbola Manneken Pis, což je čůrající chlapeček. Názory proč je symbolem města se různí, podle některých počůral doutnák bomby a tím zachránil město, podle jiných čůral ze stromu na cizí vojáky, každopádně vida čím vším se člověk může v Bruselu proslavit.

Na úplnej závěr ještě pár fotek a počítám, že se určitě zas do Haarlemu vrátim. Když ne dřív tak určitě budu chtít příští rok ve stejnym termínu, Queensday je opravdu unikát. Jestli sem taky vyrazíte tak ať se vám líbí.

Auto se dá nechat v Berlíně na hlídaným parkáči od cca 60€ za 2 týdny, dá se sem taky dojet se Student agency busem za 750,- nebo vlakem cca podobně. Každopádně auto je rozhodně pohodlnější, z Prahy je to 320 kiláků furt po dálnici a naštěstí Schönefeldský letiště je na jihu Berlína takže se člověk nemusí nikde motat a jen si hezky sjede z dálnice přímo na ajroport. Kdo je pankáč jako já, může auto odstavit v obytný zóně čtvrt hodiny pěšky od letiště a nechat ho tam, stačí po sjezdu z dálnice vyložit kámoše s kuframa na letišti a vrátit se po stejný silnici, podjet dálnici a hned za dálnicí na první křižovatce odbočit doprava do slepý ulice a jet až nakonec do nejpostranější uličky kde neni zákaz stání. Odměnou vám pak bude sladkej pocit úlevy, kdy po třítýdenním stresu v jednu ráno dojdete do zasněžený ulice a svoje auto tam najdete netkutý, naskočí na první otočení klíčku a vy si řeknete hlasitý: „UUUUF“. Když už si koupíte letenku Berlín – Agadir, dejte si hlavně pozor na hodinovej časovej posun, protože tam letíte čtyři hodiny ale zpátky šest, tak aby vás to náhodou nepřekvapilo jako mě.

V Maroku se platí Dirhamama, což je asi 2 koruny 30 halířů a ceny jsou podbný jak u nás – pizza za pade, tažín za 35, dortík za 3, pomeranč za 2, litr benzínu za krásnejch 11, dá se vyžít vpohodě. Taky je potřeba hodně pít klasickej Marockej čaj, což je obyčejnej černej čaj s čerstvou mátou a pořádnou cukrovou kostkou.

Úterý 24.1.2012
Noo takže sme si tak hezky přiletěli do Agadiru, půjčili si na letišti auto za 315€ na 14 dní a hurá Taghazout. To je malý surfový městečko asi 15 km od Agadiru v centru všech surfovejch spotů a většina surfařů tady vegetí. Vybavili sme si večer krásnej apartmánek – pro sedm lidí akorát za cca 1200,- kč / den s výhledem přímo na oceán, prošli sme městečko, koupili kostku, zatočili kostku a vyndaný šli spát.

Středa 25.1.2012
Středa byla první den surfování. Půjčil sem si starej, tenkej, děravej neoprén místo krásnýho co mi ukradli španělé ve Francii a myslel jsem že zrznu. Dojeli jsme si 30 kiláčků na Tamri a tam to odpíchli. Celej den pršelo, vlny rozbitý a za hodinu jsem byl jak rampouch. Pan domácí nám naštěstí řekl, že naposledy tu pršelo v listopadu tak půl hodiny a poslední celodenní déšť měli před dvěma lety a tak že to s tim nebude tak zlý. Pavlas s Korcou co tu byli dva měsíce prej déšť vůbec nezažili takže sme mu celkem věřili a měl pravdu. Pak už byly pořád azurka, juhůůů. Večer jsme ještě dali výbornej burger u Speedy Turtle v centru a šli přes kostku na kutě.

Čtvrtek 26.1.2012
Opakujeme Tamri, chytáme si vlnky a dobrý. Už máme sluníčko a hezky, není si na co stěžovat. Večeři jistí pizérka v centru a opět obligátní kostka.

Pátek 27.1.2012
V pátek dáváme s klukama od surfování pauzu a jedem se podívat do Paradise Valley, což je oáza asi 30 kiláků od Taghazoutu. Moc pěkný místo, který rozhodně stojí za návštěvu, vegetí tu jakási hipícká komunita, říčka teče, palmy rostou, lepší než ta výheň všude kolem. Taky sme tu potkali nadržený tlustý důchodkyně z Irska a to už sme si říkali že radši pojedem. Večer sme si ještě dali spotík v Banana village, smůla že výlez z vody byl na 20 minut a kameny kam se člověk podívá, vylezl sem šťastnej že sem si neukop palec nebo něco jinýho. Večer jsme to ještě vzali přes kostku na pizzu a pofandili s lokálama na mistrovský Afriky ve fotbale, paráda.

Sobota 28.1.2012
V sobotu ráno vyrážíme na Anchorpoint kde jedou velký vlny a profíci to vraždí. Kluci se toho vůbec nebojí a přes poměrně těžkej kamenej nástup jdou do lvové jámy. K obídku dáváme Tažín z ryby, což je místní jídlo vařený v keramický misce s keramickou pokličkou, prostě se tam naháže všechno, ryba, krevety, brambory, mrkev, cibule, fujtajbly z mooře, na co má člověk chuť a hurá. Na odpolko to jedem skouknout na ďáblův kámen, dáváme nějaký čajíky, nakupujem šmuky, burger od rychlý želvy, jogurtovej dezertík a tak dál a tak dál, klasickej dortík po večeři za 3 penízky taky nemoh chybět.

Neděle 29.1.2012
Neděli začínáme stresem, protože se ztratila kouzelná kostka. Všichni jsou tím pádem svěží a po míchanejch vejcích jedem očekovat spotíky. Všude jsou malý vlny takže dojíždíme až do Tamri odkud nám málem cestou zpátky došlo bengo. Jedem až do Banána village na pumpu a rovnou zůstáváme v nějakym fancy restaurantu na tažínek. Odpoledne ještě krotíme pár malejch vlnek na Devil’s rocku a večer jedem na výlet do Agadiru – chvíli zewlujem v parku u pláže, pak fajn promenáda, po X dnech ochutnáváme místní pivo made in Marakeš a večer k radosti všech se objevuje ztracená kostka.

Pondělí 30.1.2012
Pondělí klasika klídeček, voda všude flat takže jedem do Tamri na celej den, dáváme véču, pokr, nějakej film s Angelinou Jolie která všechny padouchy vybavila a kempujem to do pelechů.

Úterý 31.1.2012
Další den výletování – od kluků sem se nechal hodit do Tamri a tam trochu pochodil, pokoukal na kluka s oslem co vezl domů brambory, lámanou francouzštinou popovídal s dědouškem v garážovym okýnku co mě pozval na čaj a sušenku, došel pomalu za klukama na spot a vyrážíme na výlet do Esauiry. Esauira je moc pěkný město, sice asi 150km od Taghazoutu ale stojí za to – bejvalá přístavní pevnost, hradby, kanóny, spousta stánků se všim možným, autentickej rybí trh přímo u přístavu, pěkný západy slunce a překvapivě kompletní nabídka drog od trávy až po heroin přímo u pláže. Že bysme vypadali jak nějaký narkomani, no to snad ne.

Středa 1.2.2012
Zase normálka ježdění na Tamri, pochytali sme bronz i nějaký vlny, pořád hezky, rutina.

Čtvrtek 2.2.2012
Zase další surf den – všechny spoty sme si objeli dvakrát páč nám nic nebylo dost dobrý, až sme nakonec skončili večer na anchor pointu a fájn. K večeři dávám v pizzérce mix půl pizza půl salát za padíčko a skvělá volba, rozhodně doporučuju všem.

Pátek 3.2.2012
Poslední den pro kluky, protože Maty, Mrazík, Petr a Eli už tenhle den letěli domů. Ričí měl od tohodle dne začít makat pro místní surfovej kemp Adventure Keys a my s Jankem jsme se rozhodli se na těch pár dní přestěhovat za ním. Takže po ránu na Banáně sme zbalili krámy, převezli to na hostel přímo v centru Taghazoutu, dali oběd a zamávali klukům. V tuhle chvíli sme si říkali „Joo, dáme tři dny na hostelu, klídek a taky letíme“. Osud nám ale namíchal do odletu ještě spoustu spestření

Začalo to hned v pátek večer, kdy nám při session na Killer pointu nějakej zmrd ukradl z pláže baťoh. Nad manšestrákama a trikem jsem mávl rukou, česko-francouzská konverzace asi marokáncům taky moc nepomohla, ale hlavně sme přišli o klíče od hostelovýho pokoje a káry z půjčovny. Pokoj jsme se naučili odemykat a zamykat šroubovákem tím že sme vyšroubovali celej zámek – fungovalo to vklidu, jen nosit pořád šroubovák v kapse nebylo úplně praktický

To s autem to bylo veselejší, náhradní klíč byl až v Casablance, takže se na něj čekalo až do druhýho dne. Z obavy aby se zloději s klíčem v noci nevrátili a neukradli celý auto nám tak Jamil z půjčovny domluvil noční odtah ze spotu do centra Taghazoutu, a my jsme na vlastní oči viděli, že odtahovnky se tu s tím opravdu neserou, díky bohu že to auto nebylo moje.

Jinak místní byli celkem friendly, hlídač z hotelu vedle je prej viděl, popsal jak vypadali, nějaká partička tří kokotů, evidentně profíci, jeden hlídal nahoře, dva to popadli z pláže, převlíkli bundy a ujeli na sever. Jen potvrzuje, že běžná opatrnost se vyplatí všude, ale místní a surfaři zmrdi nejsou.

Kluci si prej taky užili spoustu švandy – doletěli do Berlína kde jim nenastartovalo auto a navíc měli píchlo, takže v mínus 15ti měnili kolo a pak hledali nějakej hotel kde narychlo přečkali noc, taky evidentntě žádná výhra.

Sobota 4.2.2012
Den vklídku, vyrazili jsme s kempíkama na spot za vesnicí, chodili minivlnky ale tak pro můj skill fajn zábavička, spíš sme se tak váleli na sluníčku. Pak jsme se prošli pěšky na hostel, vyfásli náhradní klíče od káry a večer chvíli poseděli s kempíkama, ochutnali místní víno, pohráli si s želvama a šli sme spát.

Neděle 5.2.2012
Další den vklídku na kempu. Bohužel ne pro Jendu kterýho skolila nějaká viróza a tráví čas na záchodě, případně válením v posteli a youtubováním romantických songů z let šedesátých. Já sem se vydal opět s kempíkama na minivlny na K17, ale tenhle den jsme to proložili ještě jízdou na skůtru a to bylo víc než super spestření – 180 kobil pod zadkem, Ričí rasta-pilota trošku nabudil ať nám něco ukáže takže to tam s náma hezky pokrosil. Párkrát jsme se vyklopili, no je to silná mašina, po rovný vodě se s tim prej dá valit kilošede, paráda.

Domů jsem se prošel pěšky po pláži, na večer sem opět nezvládl obědnat alkohol takže chill a spát, přecejen byl před náma náš poslední celej den.

Pondělí 6.2.2012
Jendovi už je líp tak berem káru a jedem na Tamri. To je ale rozfoukaný, tak nakládáme týpky z anglie co bydlej s náma a dojeli na Tamri busem, a jedem kouknout cestou zpátky co by bylo lepší. Nakonec dáváme Killers, přijíždíme akorát na večer a razíme do prima pobřežní hospůdky na véču. Hospůdka je ale v obležení koček, takže člověk dvěma rukama odhání a čím má jíst ? Před hospodou nás navíc uvítalo malý kotě který se tam kočkovalo s malým štírem, zajímavá scéna, no pomohli sme mu a malýho zmrda okamžitě zadupli. Večer konečně lidi z hostelu vybavili nějaký pivko takže sme po X dnech konečně zlehka popili.

Úterý 7.2.2012
A tak přišlo úterý – den našeho odletu. Zajeli sme na mistery, pochytali pár vlnek a jeli na poslední řešení do města – dal sem si za 200 penízků full-body surfovou masáž v papírovejch tangách, nakoupili sme nějaký šmuky, dali sme oběd u našeho oblíbenýho dědy, zbalili krámy, rozloučili se a vyrazili na ajroport. Načasování vyšlo super, všechno sme stihli – jenom letadlo neklaplo. Navíc nám v noci nějaká smažka skočila na kufr auta kterej promáčkla, a v půjčovně to chtěli zaplatit – což jsme odmítli protože kára měla být full-insuranced. Takže sme se s Jamalem mega-dohádali, proběhla oboustraná fakovačka, už to vypadalo že začnou na letišti kromě letadel lítat i facky.

No takže do půjčení auta už se nám nechtělo, přebookli sme letenky na pátek a tágem vypálili zpět do Taghazoutu. Na hostelu bylo pořád místo, takže sme se opět uvítali se všema partičkama, tisíckrát převyprávěli naši historku a s trochu rozvířenýma myšlenkama sem se zas uložil do svý starý známý postele.

Středa 8.2.2012
Jednoznačně super den, ráno sme si dali session se Samem a Ričím a Adamem na velkejch Killers kde opravdu bylo na co koukat. Hodně surf fotek dole v galérce je právě z toho rána. Navíc sme si přidali zážitek se surfovou károu která patří kempu – starý Terrano co nestartuje a tak se musí zásadně parkovat v kopci, rozjíždění pak zaručeně člověku spestří den. Zablokovaná ruční brzda která brzí furt je už pak jen taková třešnička

Zbytek dne sme se váleli na Panorama, chodily super kousky, určitě jeden z top dnů pro mě. Přes den jsme to proložili obědem v pizzérce s Fionou a Bryanem. Večer ještě jedu kouknout s Ričím na Mistery, je to velký ale hezký, a pak už jedem velkou kalbu na hostelu, kde rakouskej Kapitán Michael konečně vybavil dostatek piv a tak člověk nemusí škemrat o každou plechovku. Fiona to měla jako rozlučku, bus jí jel v půl sedmý ráno tak sme jí se Sašou podpořili asi do pěti, pak to zabalila že aspoň tu hoďku spánku si dá a my šli taky. Kapitán byl ovšem kapitán, v klídku si u youtube přečkal do půl sedmý, doprovodil jí na bus a pak si šel lehnout. Inu v Rakousku holt věděj co je dobrý vychování Tu noc se taky barákem ozývaly divný zvuky, o nichž všichni spekulovali ale nikdo jejich původ neodhalil.

Čtvrtek 9.2.2012
Čtvrtek byl náš podruhý poslední den. Pěšky sme si došly na mistery a trochu tam poblbli, Hanah náš japonskej samurai friend to tam krájel na svým obřím těžkým longboardu, radost koukat. Na oběd jsme šli zas k dědouškovi i s celou hostel partou, trošku foukalo tak sme měli jídla plný bordelu z ulice. Večer největší super ježdění na Mistery, myslim že zlatej hřeb celýho výletu. Offshore bušil do očí takže člověk vstával skoro slepej a z vody sme lezli až za tmy zmrzí jak psi, ale přesto o tomhle dnu nikdo nepochybuje jako o zcela top. Večer byla prozměnu naše rozlučka takže velká pitka s Rakušákama, tanečky až do rána, nějaký ty vykalený fotky, známe to jak to chodí

Pátek 10.2.2012
V pátek ještě rychlý ranní ježdění a už nakládáme věci do tága, jedem na letiště, odbavujem vybavujem a čaau Maroko. Po příletu do Berlína poslední stres jestli kára bude kde byla, a světe div se – je tam. Chytá na první a my si jedem domů, vyndaný ale šťastný, jou jou.

A tak se nám výlet hezky povedl. Maroko má spoustu krás který stojí za to objevit a člověk si rychle přivykne na malý rituály – čajík po jídle, dortík po čajíku, super-lahodný šejky z čerstvýho ovoce (nejlepší papája), „helou my friend“, „kobliha“ a „kakaUIIIIIIIT“ pořád ze všech stran, všichni se smějou a furt je hezky, nikdo nepije alkohol, takovej jako ráj – aspoň teda v turistickejch destinacích kolem Taghazoutu. Na druhou stranu někde ve vnitrozemí kde se mydlej Berberský kmeny je to úplně jiná pohádka a člověk co to nezná tam rozhodně nemá co dělat. Nicméně Taghazout a okolí rozhodně můžu doporučit i běžnýmu zewlákovi jako sem já

Co se surfování týče, progres nějakej byl, desku už sem měl naštěstí svou takže pár ojro se ušetřilo, jezdili jsme na všech klasickejch spotech v okolí plus párkrát Hendaye když byly moc velký vlny. Párkrát jsme zažili slušnej hell, párkrát to chodilo naprosto ultimátně, den nebo dva to bylo jak zrcadlo bez jediný vlnky a jinak tak normálně jako vždycky. Halt neni každej den posvícení a na druhou stranu každá hodina ve vodě člověku něco dá.

Nových zážitků bylo taky požehnaně, navštívil jsem třeba Francouzskou autoopravnu kvůli zasklení rozbitýho okna, poznali jsme Veselou krávu aneb Hossegor sandwitches nejlepší burgry ( pozor na vegetariánskej Black Hill), s partičkou jsme si byli skočit v Hossegoru z mostu a v Soustonu navštívili pouliční slavnost. Co by to bylo za léto bez zmrzliny – Monča mi ukázala peckovou zmrzlinárnu v Hosáči, byla na jedničku ale teda včera jsem v Hradci našel ještě lepší, mňáám !

Kalbiček a různých grilovaček taky pár proběhlo, stodola to naštěstí všechno přežila takže za rok můžeme pokračovat ve stejnym duchu. Sunrise singing v kukuřičným poli či ranní surfing v půlpátý bezespánku ze stodoly rovnou na kasárna už tu taky většina lidí asi zažila takže nic novýho pod sluncem. Po letech jsem si v Saubionskym parku zas stoupl na skejt a bylo to marný jako kdysi, zato jsem následoval příklad Ondry a objevil kouzlo longboardingu – nechápu jak jsem tenhle dopravní prostředek do města mohl tak dlouho ignorovat – a rovnou jsem tam koupil od Sector 9 tu nejdelší rybu co v celym krámě měli.

Co dál – mihnul se tu cvičenej pes Roxík se super Ostravskou partičkou, holky z Nikita campu si odvezli sexy kočkózní fotky, vyfotili sme se s nohou Kellyho Slatera, zahráli pár ping-pongů, poznali moraváka Márva kterej mluví jak z estrády, popili a přespali sme u ohně na pláži a vůbec si užili príma čásek.

Tak zas za rok a jestli to čte někdo kdo hraje hru tak ať si dá deset. Díkyčaaaaau.

Čtvrtek 21.7.

Ráno balim krámy ve Val Senales, loučím se s partou a hodnou paní domácí a zadávám do GPS francouzskej Montpellier, kde mam potkat Marťu s Verčou. GPS ukazuje 980km – ou fuck. Tak deme na to. Docela to utíká, prvních pár set km Itálií s krásnou scenérií mezi horama, pak krásný výhledy podél středozemního moře, napříč Provence, přezpíval sem si celejch 140 songů z CDčka, na tacháku naskakuje 1100 a já potkávám holky na Valras Plage kousek za Montpellierem.  Dostávám welcome-bier, ještě chvíli kecáme a jdem spát na pláži vedle kamennýho mola.

Pátek 22.7.

Ranní ptáče dál doskáče tak kolem pátý skáču na molo fotit východ slunce a pak dopoledne s holkama zewlujem na pláži. Pivka vychlazený v ledovym moři nám odnesla voda ale místní jsou hodný a organizujou záchrannou akci  Pak ještě pokouknem v rychlosti po městečku, je dost přelidněný, pak sčeknem sprchovací záchody a nějaký obchůdky a vyrážíme přejet do Španělska. První destinací je San Pere Pescador a kousek u něj kemp Amfora kde Marťa jedno léto makala.

Parkujem u pláže, kupujem jídlo, ještě se stavujem v garážích kde bydlí místní plavčíci a na noc razíme na disko plný holanďanů, kde je až do pěti ráno o zábavu postaraný. Spousta panáků, tanečky a fotky se stínama na zdi zakončujou vcelku fajn den.

Sobota 23.7.

Ráno se probíráme z komatu, kecáme s českou dvojicí co tu v létě maká, chvíli se válíme na pláži a vyjíždíme do Figueres, kde se narodil Salvator Dalí a má tu super muzeum, který rozhodně stojí za návštěvu. Fůra hustejch obrazů a plastik dává hromadu zábavy na několik hodin. Pak ještě procházka městečkem, internet kafíčko, kebábek a navečer jedem dál.

Stavujeme se v pěknym kempu San Josef u Castell d’Aro ale nenechaj nás tu hrát ping-pong tak přejíždíme do Santa Christiny kde je nějaká fiesta u příležitosti jakýchsi závodů. Spousta stánků, lunapark, večer nějaká kapelka místních teenagerů a velká pohoda. Pan metlička metlil, pivko chutnalo a zábavy bylo dost. Jen už trochu chyběly síly takže kolem půlnoci to balíme a jedem spát na pláž Fosca kousek odsud.

Neděle 24.7.

Ráno zvědavou Verču vytrestal vosí roj, balíme krámy a jedem do Barcelóny. Pěkný město, našli sme zdarma parkáč a razíme na exkurzi. Prošli sme Pg. de Gracia, skoukli výstavu fotek místního fotografa Catalá-Rocy, pak náměstí Placa de Catalunya, další ulice a další legrácky. Pokoukali jsme na místní skateboarders, oživlý sochy a všelijaký zajímavý domy.

Nakonec jsme se rozhodli hledat hostel, ale vše bylo drahý nebo nějaký divný. Takže na večer odjíždíme do Casteldefells, příjemný městečko u moře kousek od Barcelóny. Večer se tu stavujem v kavárně na nějaký dobroty, pokoukám na místní jak slaví výhru ve fotbale a jdem se utábořit ke hradu nad městem.

Pondělí 25.7.

Pondělí ráno a probuzení v podhradí. Jdem se zcivilizovat do Casteldefells na pláž a frčíme zpátky do Barcelóny. Na programu je monstrózní bazilika Sagrada Familia, opravdu mega stavba která rozhodně stojí za návštěvu. Dál jdem přes parčík Parc de la Citadella do Collumbova přístavu Puerto De Colombo. Koukáme na lanovku, která vede přes dva sloupy po rovině až na kopec nad přístavem, pak ještě vyvýšenej vyprahlej Park Güell s výhledem na město, spoustou prodejců šmuků prchajících před policajtama a mozaikou vykládaným ještěrem kde se asi musí vyfotit každej.

Když se nám podařilo dobloudit ke garážím s autem, vyrážíme do Salou, resp. jeho části CapSalou, kde má Marťa kámoše Gerarda, Janču a Kristýnu z loňska kdy tu makala. Domeček nacházíme, dáváme vínko na terase a unavený jdem spát. Postel, sprcha a zázemí bytu jsou hodně příjmná změna.

Úterý 26.7.

Úterý mělo být ve znamení zewlingu na pláži, bohužel Verču potkala smutná věc že jí zmizela kabelka s dokladama, foťákem a vším důležitým, takže blokujem kartu, objíždíme místa, vyrábíme náhradní klíče a řešíme to i ono. Na chvíli jsme se stavili na maličký přelidněný plážičce v CapSalou a na večer pak jedem do La Piedy na pláž popíjet maté a relaxovat, pak ještě policejní stanice kde se fízlové dokonce svolávaj telefonem aby mohli okouknout blonďatý holky. Na úplnej večer je v plánu pivko v Zeppelin rokáči v salou, holky tam zůstávají přes noc, já frčim na byteček a hurá do peřin.

Středa 27.7.

Ráno se jdu ještě projít na kopeček nad barákem, nabírám holky v Salou a jedem na výlet do městečka Reus. Je to jedna velká shopping zóna plná krámečků a butiků, kdo rád utrácí za módu tady musí být v ráji. Mají tu jeden velkej kostel, koupil sem si tu sluneční brejle, dali jsme něco k jídlu a vrátili se na večer do Salou. Tady šly holky na nějakou párty s místníma, já sem si Matěje zaparkoval na hlídanej parkáč a prošel si super pěší zónu. Ta taky rozhodně stojí za vidění večer, spousta osvětlenejch fontán, barů, hospůdek a lákadel pro turisty. Podival jsem se jak černoši hrajou fotbal a pak to zalomil na pláži, dlouho jsem tam ale nevydržel a malý agresivní mouchy mě zahnaly do auta.

Čtvrtek 28.7.

Čtvrtek jsme ještě pozewlili na pláži v Salou a odpolko vyrazili asi 60 kilometrů do Siurany, což je hezká přehrada a nad ní v horách skalní město. Jsou tam starý kamenný domy, zbytky hradu, dokonce nějaký restaurace a kavárny, kostel, žije tam pár místních.. Určitě to stojí za prohlídku, výhledy odtam jsou parádní. Taky se tu traduje pověst o holce, co tu skočila ze skály na koni. Na večer jsme sjeli z městečka dolů k přehradě a zakempili tam na parkáči u přehradní hráze.

Pátek 29.7.

Ráno jsme chtěli ještě zůstat v Siuraně ale divný zamračený počasí a mrholení nás zahnalo na cestu, navíc Martě není nějak dobře.  Takže sedíme většinu dne v autě a jedem na severo-západ. Stavujem se na chvíli projít Pamplonu – město vyhlášený během před býky – a docela pěkný. Maj tu dobrej kebab jako všude, opět pěkný starý město a spoustu krámků plných šmuků. Marťa si kupuje futrál na telefon a dostáváme €30 pokutu za překročení doby parkování. Naštěstí se Marťa ptá jestli to máme platit a městská policajtka před náma bloček roztrhala a prej že když jsme zahraniční tak ať to neřešíme. Aspoň k něčemu je dobrá ta španělská laxnost. Pak pokračujeme dál směrem na Bilbao a kempujem kdesi u louky asi 40 km před ním.

Sobota 30.7.

V sobotu ráno je Martě už hodně nedobře takže první v Bilbau míříme do nemocnice. Marťa dostala diagnózu angína, kapačku a nějaký prášky, celej to proběhlo vpohodě, až jsem se divil. Pak konečně jedem do centra a nacházíme fajn hostel kolem 20ti euro se snídaní tak to berem. Pozdě odpoledne konečně vyrážíme na prohlídku města. Bohužel jsme brutálně zabloudili, protože v mapě jsou dvě náměstí s úplně stejným názvem takže jsme šli úplně z jiného místa než jsme mysleli. V noci to tak byla trochu orientační hra.

Zabloudili jsme někam na okraj do jakýhosi ghetta kde by se člověk bál jít po tmě sám, taky sme viděli krásný noční Gugenheim muzeum, koupili si něco na zub a celkově pozewlili. Nakonec jsme si ještě prošli uličku kousek od hostelu, kde to teda bylo velký peklo, samý hard-rock-metal-punkový kluby, spousta ožralejch lidí, s foťákem přes rameno sem si tam vůbec nepřipadal dobře.

Neděle 31.7.

Neděle už je známá same-old story. Ráno jsme zjistili že nám vykradli auto, takže busem na odtahový parkoviště kam ho policajti převezli, sepsat papíry na stanici, rozloučit se s holkama a hurá do Francie. Během tohohle celýho pobytu se ještě někam provařilo číslo kreditky, takže mi z účtu zmizely prachy, závěr akce teda nic moc, ale jinak pecka.

Co dodat – jestli jedete do Špáňa, plaťte v keši, parkujte na hlídanejch a better safe than sorry. Jinak u moře líp, střed je vyprahlá pustina a osobně mam Francii radši, ale holky bomba společnost a hromada skvělejch zážitků, to je jasný

Val Senales rozhodně není tak daleko jak se zdá. GPS sice ukáže něco kolem 900 kilometrů, ale z toho tak 800 je po dálnicích, takže Praha, Plzeň, dolů Německem, pak krátkej přejezd Rakouska kolem Insbrucku, Bolzano, Merano a jste tam. Díky tomu že Německo má dálnice zadarmo vyjde cesta i na poplatcích celkem vklidu, a s trochu lepším autem se dá dát za nějakých 9-10 hodin. My jsme si jí teda rozdělili na dva dny a zakempili to u Innsbrucku, ale pokud člověk spěchá, za den se sem vklidu dostane.

LOKALITA

Po odbočení doprava z hlavní silnice z Merána už člověk jede nahoru do 15 kilometrů dlouhý slepý ulice, na jejímž konci je vesnice o pár barácích jménem Kurzas a odsud odjíždí lanovka nahoru na ledovec. Celý to tu je hodně vesnický, žádnej turistickej ruch, atrakce, suvenýry.. prostě lidi co si tu žijou svůj vesnicekj život a k tomu občas něco pronajmou. Podél týhle silnice jsou pak další vesničky ve kterých se dá bydlet a všeobecně platí že čím blíž k lanovce, tím dráž. My bydleli ve vesnici Frau Madonna, cca 10 km od lanovky a za ubytko ve stylovym dřevěnym domku ve 3 dvoulůžkových pokojích s oddělenou kuchyňkou a velkou zahradou kde bordel nikoho nerušil jsme platili €10 / člověk / noc – pohoda.

Farmářská rodina u které jsme bydleli byla vpohodě, vyšli vstříc s čímkoliv jsme potřebovali, holky jim za to došly pomoct s hrabáním trávy, kupovali jsme od nich čerstvý vejce a na zahradě jsme si za odměnu mohli pohrát se psem, slepicema a Eliška si dokonce domlouvala, že si podojí krávu Pravda měli tam i podivnýho týpka s rohama na hlavě, kterej na nás pořád něco řval – řekl bych že se jím inspiroval režisér Tajemství Hradu V Karpatech když psal postavu Tóny Hluchoněmce – ale tak zajímavý spestření. Stejně jako podivná holka co tam spala celý léto ve stanu v rohu pastviny. Rodinka dokonce mluvila anglicky takže komunikace byla bez problémů.

SNOWPARK

Co každýho zajímá nejvíc je samozřejmě park – a park byl ultimátní. Na ledovec vede jediná lanovka stejně jak na Dachu, takže se člověk nemusí složitě nikam kodrcat a přestupovat, stačí nastoupit, zhoupnout se na sloupu a jste v zimě. Nahoře na ledovci pak frčí dvě lanovky které na sebe navazují, a po druhé straně je ukrutně dlouhá a pomalá poma, kterou snad ani nemá cenu zmiňovat, možná na dvě jízdy pokud nasněží čerstvej sníh. Byli jsme tu necelej měsíc, od 25. června do 20. července a sníh byl poměrně vpohodě, ke konci dokonce pár dnů sněžilo a teploty i kolem mínus šesti stupňů. Jinak ještě bacha na helmu, mají tu nějaký cedule že do parku s helmou a když je tu hezky, jezdí tu dokonce policajt na lyžích a buzeruje že bez helmy žádnej snowpark. Já to teda ignoroval a jezdil v čepici, cedule vypadá že se týká jen dětí, ale těžko říct jak to je doopravdy.

Hlavní park je teda vedle horní lanovky, a během našeho pobytu čítal nějakých pět lajn, každou cca 3-7 věcí a samo se mezi lajnami dalo různě přejíždět. Všemu dominovalo cca 12 skoků všech velikostí, který hlavně tím že jsou v prudšim kopci mají super dlouhý dopady a člověk má rychlost na další trik i když první neodjede. Pak jsou tu různý bedny, bednová lámačka, zubatá roura, funbox, skok s gapem, dole piknikáč a další hračky. Celkovej dojem alespoň pro mě je super zábavnej park, kde si každej něco najde. Asi to jen neni tak atraktivní pro ortodoxní jibbery, streetrailů je tu pomálu a myslim že třeba streetová lajna loni na Dachu v tomhle dávala víc. To ale neni muj případ, takže já byl úplně spokojenej, skoky super a ostatní překážky taky zábavný. Samozřejmě se setup parku průběžně mění.

Po průjezdu velkym parkem se dá buď dojet k horní lanovce a nebo pokračovat na spodní lanovku. Během týhle cesty byl ještě rozesázenej druhej malej shredpark s 8 jednoduchýma jibama v lajně – zvon, bedna, roura, speedbedna, speedroura, vlnitá trubka.. pecka. Když jsme to jezdili v kuse i s velkým parkem, myslel jsem pokaždý dole že mi upadnou nohy ale napumpovanej adrenalin to bohatě kompenzoval. Bohužel spodní lanovku někdy začátkem července zavřeli, takže už zbyl jen velkej park. Ale to taky nebylo málo.

Co se ceny týče, letní sezónka která platí až do konce října stála €380 , což oproti €340 kolik stál letos Dach není velkej rozdíl a kvalita parku je jako nebe a dudy. Z Dachu jsem po pěti tejdnech odjížděl a měl pocit, že by klidně stačilo míň, už jsem z toho parku byl znuděnej. Tady po měsíci pořád nakoplej a klidně bych vydržel další 3 týdny. Je zas fakt, že jsem tady víc makal, jezdil jsem možná tak 3 dny z pěti a vůbec šetřil víc síly.. ale v celkovym součtu to byla paráda.

NÁŠ POBYT

Program na ledovcích je všude podobnej – vstát, snídaně, cesta nahoru, ježdění, zewling, domů, zewling. Pravda je že jsem to tu měl víc pracovní, ale jinak se to neslo v podobnym duchu. Udělali jsme si pár procházek po okolí, navštívili vodopád kousek za barákem s obřím stromem cestou, taky jsme se zašli podívat k jezeru kolem kterýho jsme jezdili nahoru a jeden večír tam pogrilovali. Bratři Klímáci se stavili na návštěvu s elektrickýma longboardama, jeden večer jsme vyrazili pokoukat na ohně, který se tu na horách pálí první červencovou neděli jako vzpomínka na dřívější časy kdy se tu tím způsobem komunikovalo.

Val Senales je taky proslulý tím, že se tu našla nejstarší ledová mumie – pračlověk Ötzi starej nějakých 5200 let. Takže přímo na ledovci má svoje minimuzeíčko a taky je v tomhle duchu postavenej Archeoparc ve Frau Madonně – tam jsem se byl taky mrknout a není to úplně špatný, vnitřní expozice obsahuje něco o místních kytkách a zvířatech, něco z historie a samozřejmě všechno možný o Ötzim, včetně toho co byl asi zač, jak vypadal a jak zahynul. Venku za barákem jsou pak různý starý chýše, terče na lukostřelbu, jezírko atd. Samotnýho Ötziho tu ale nemaj, ten odpočívá v muzeu v Bolzanu.

No jinak jsme taky oslavili tradiční Elišky narozky, tentokrát v alobalových kostýmech, podívali se na místní SummerFest s tyrolskýma kapelkama, zahráli nějakej ping-pong, občas něco popili. No uteklo to jak voda. Jestli chcete v létě na ledovec, Senales je podle mě jasná volba, lepší místo asi opravdu těžko hledat.

Sobota 28.5.

První den, všichni natěšený. Vyrážíme z HK a pálíme to přes Náchod do Polska. Cestou se fotíme u cedule s přátelským varováním „Nedejte se ošukat“ (čert ví co to mělo znamenat), jinak polský silnice pohoda a až na pár semaforů na dálnicích lepší než v Čechách. Za soumraku dorážíme k hranicím s Ukrajinou. Všechno proběhlo překvapivě hladce, až na zařazení se do blbý fronty (Tax Free neznamená fronta pro lidi, co nemají nic k danění, ale naopak pro ty co chtějí něco proclít). Docela zajímavý, po všech těch historkách na fórech jak kdo musel uplácet a jak si jiný lidi na 4 hodiny někam pozvali k výslechu to máme za hoďku z krku a jedem se ubytovat. Snakerova GPS nás vede do pěknýho hotýlku u pumpy pár kiláků za hranicema. K večeři volíme šašlik, pivo a vodku za 5 ukrajinskejch penízků.. panáky pijem jen malý -> půldecáky. Jinej kraj jinej mrav, oujéé.

Neděle 29.5.

Ráno s dobrou náladou a mírnou kocovinkou zjišťujem, že aktuální kurz neni 3 koruny za penízek, ale jen dvě, takže se vše rázem mění ještě k lepšímu – včerejší dobrá velká vodka nestála 15,- ale 10,-, benzín není za 30,- ale za 20,- , paráda. Takže do auta a jedem cca 80km do Lvova- cestou ještě stavíme v městečku na dobrý palačinky k snídani a trochu pofotit zašlou krásu ukrajinských předměstí.

Lvov pěkný město, trošku jsme to prošli, koukli na svatbu, s Mistym vylezli na věž u místní radnice, koupili nějaký chálo a už byl čas vyrazit do Kyjeva.

Tam jsme dojeli někdy k večeru a nakonec našli utajenej hostel. Divný že tu tyhle místa vůbec nemaj cedule,  jen GPS nás dovedla k baráku, tam miniaturním fixem naškrábaná na zdi šipka s jménem a po cca dalších 5ti šipkách jsme došli kamsi do dvora, kde za tajemnýma dveřma hostel opravdu byl. Takže jsme se ubytovali, dali sprchu a vyrazili do města. „Kyjev to je vám krásný město, všechno nový“, jak by řekl Jarda Dušek Objevili jsme ten večer kouzlo místních ovocných pivo-limonád, který se nezdají ale s voltáží cca 7 a půl umí zvednou náladu.

Taky byl ten večer zrovna den výročí založení Kyjeva, takže jsme na toulkách zabloudili do vyvíšenýho parku, odkud byl super výhled na megaohňostroj nad městem. V okolí fůra lidí, stáhnky s drinkama, paráda.  Prošli jsme si taky hlavní třídu, prej to tam vypadá jako Anglická Oxford street, širokej bulvár, hospůdky, bárky, fůra lidí.. docela to tam žije. Druhej den nás ale čekal hlavní bod programu takže nakonec jsme to celkem brzo zapíchli a šli se vyspat.

Pondělí 30.5.

Den návštěvy Černobylu. Černobyl (česky Pelyněk) leží cca 100km severně od Kyjeva a ke vstupu je potřeba spešl povolení a průvodce, sám tam člověk nejspíš ani nemůže takže to Misty předem zařídil u firmy, která tyhle expedice pořádá. Za $150 nás tam dovezli, všechno nám ukázali, dali nám najíst a ještě nás odvezli zpět, no neberte to. Takže ráno jsme naskočili do minibusu a vyrazili na místo M. Cestou nám ještě pustili dokument Bitva o Černobyl, kterej byl supr udělanej a myslim, že všechny dostal do obrazu o co půjde.

K havárii došlo v dubnu ’86, důvodů bylo víc, od špatně proškolený obsluhy, přes ignoraci některejch bezpečnostních pokynů až po nekompetentní velení. Při bezpečnostním testu se tak reaktor vymknul kontrole a došlo k výbuchu kterej odmrštil 1200 tun (!) vážící víko reaktoru a vychrlil do ovzduší radioaktnivní mrak, kterej nejvíc zamořil Bělorusko a vítr ho hnal dál do Skandinávie. Kdo chce vědět víc ať se mrkne na ten dokument linkovenej výše, je to fakt maso co a jak se tu po havárii dělo. Když stroje při uklízení následků začly kolabovat z šílený radiace, nasadili se bio-roboti = chlapi, který lopatama schazovali radioaktivní grafit ze střechy navlečený do 30ti kil olova. Koncentrace záření tam přitom byla tak vysoká, že se tam mohli zdržet jen nějakých 40 vteřin – vyběhli nahoru, dvakrát hodili lopatou a běželi dolu kde se poblili a byly hotový, prostě mazec. Ale jak říkal jeden přeživší v tom dokumentu: „Někdo to musel udělat. Jinak to nešlo.“ Co k tomu dodat, opravdoví hrdinové.

Celej Černobyl je rozdělenej do tří zón, okrajová cca 30km kolem elektrárny, pak vnitřní cca 10km a pak samotná Pripjať – vystěhovaný město, původně nově vybudovaný na vysokym levlu pro rodiny pracovníků elektrárny. Celou exkurzi jsme vlastně absolvovali v dodávce s tím, že nám vždycky zastavili na nějakym zajímavym místě, chvíli dali rozchod a zas se jelo. Trochu smůla, čekal sem víc volnosti, ale je fakt že i takhle jsme to stíhali tak akorát. I tak jsme se občas s Mistym někam zatoulali hnaný zvědavostí

Nejprve jsme teda stavěli u památníku určenýho hasičům a lidem, co likvidovali havárii. Celkově do toho bylo zapojených neuvěřitelných půl miliónu lidí, takže Rusko opět vyhrálo stejným způsobem jako ve druhý světový válce – stylem „nas mnogo“. Tou dobou jsme se dozvěděli, že focení kolem elektrárny je dost omezený, takže defakto nám pak zastavili už jen na jednom místě, odkud byl výhled jak na původní 4 bloky elektrárny, tak na rozestavěný bloky 5 a 6. Jejich výstavba se po havárii nadobro zastavila, a v provozu už pokračovaly jen hotový bloky 1-3. Docela úlet že třetí blok stále běžel, ačkoliv o pár metrů betonu vedle pořád žhnulo nevyhořelý palivo. Holt Rusko.

Další zastávkou byl ještě památník přímo před elektrárnou a pak už cesta do města duchů Pripjati. Cestou jsme ještě z dálky viděli tzv. červenej les, kde všechny stromy zrudly po radioaktivním dešti během havárie. Pořád tam ještě trčí pár černejch pahýlů.

Samotná Prijpať by taky vydala na delší povídání, víc řeknou fotky. Město bylo vystěhovaný 3 dny po katastrofě, původně jen na pár dní ale už se tam nikdo nevrátil. Viděli jsme největší klasický turistický atrakce (lunapark, bazén, školu),  taky se podívali na střechu jednoho z baráků. Všechno rozmlácený, vybydlený.. zeleň prorůstá betonem a město se vrací přírodě. Měl jsem z toho silně post-apokalyptickej pocit.

A to bylo to hlavní. Pak už jen oběd, nakrmení vyžranejch sumců v jednom z chladících kanálů, kostel, odkladiště použitý techniky a zpátky do Kieva. Co dodat, silnej zážitek, někdo se vrací, mě to asi stačilo jednou. Každopádně když dozimetry začnou chrčet, člověk z toho má divný mrazení v zádech.

Večer ještě kalbička v Kievě s holčinou co sme jí vytáhli přes Couchsurfing, zewling v parku s bubínkářema, poslední pivko s Mistym v zavřený zahradní restauraci s maskovanym mužem a spát.

Úterý  31.5.

Dopoledne jsme si ještě prošli Kyjev. Viděli jsme Kievskou Sofii – největší chrám pravoslavnýho náboženství (jméno od Hagi Sofie v původní Konstantinopoli), sochu kozáckýho vůdce Bohdana Chmelnickýho kterej tu sjednotil roztroušený kmeny a dál Ukrajině základ, nechali jsme se ostříknout v parku, koukli na zamilovaný zámečky na mostě a byl pomalu čas vyrazit na Jih směrem na Krym. Kolem kovový sochy partizána v hoodně nadživotní velikosti asi jako třípatrovej barák jsme dojeli až do města Mykolaiv už skoro u pobřeží. Tam jsme se trochu prošli ale řekli jsme se že na nocleh by to chtělo něco útulnějšího.

Náš cíl bylo město Stanislav,  o kterým jsme věděli jedinou věc a to že existuje. Bylo na nejmenší silnici v mapě a zdálo se nám, že by to mohlo působit útulně. Opak byl bohužel pravdou, silnice neznačená, která se pak změnila ve vymlácenou hliněnou cestu plnou děr, zabloudili jsme k jakýsi základně, mazec. Když jsme konečně dojeli do Stanislavu, zjistili jsme že tady ubytování opravdu nenajdem. Anglicky nikdo nemluvil stejně jako všude na Ukrajině, a byla to mini vesnice o pár barácích. Projeli jsme to teda dál a nakonec našli haluzí motel úplně někde v poli. Měli ale dobrej šašlik, pivo i vodku takže sme to tam zapíchli a pohoda.

Středa 1.6.

Od rána zas v káře a jedem na Ruskou Riviéru alias jižní poloostrov Krym, vybíhající z Ukrajiny do Černýho moře. Cestou ještě pár zastávek v městečkách, viděli sme zas pár Leninů, a dali vydatnej Ukrajinskej chálec. Pak ještě Chánova pevnost s proslavenou Bachčisarajskou fontánou (spíš Nachči- ) a přes Simferopol do Sevastopolu do jednosměrky, kde má být náš hostel. Ten vypadal na první pohled jako naprostá ruina, bábuška nás ale odvedla za majitelem a čekalo nás milý překvapení v podobě pěknýho vybavení a pár fajn lidí z různejch koutů světa.

Opět do sprchy a hit the city. Přidala se k nám i partička z hostelu, Sevastopol je město námořníků takže kořalek se nikdo nebál a když už sem vůbec nevěděl kde sem tak sme vyrazili dobít místní disko. Tam zábava ještě vygradovala, takže chudák Misty tam přišel o peněženku a ostatní o dobrou pověst Cestou domů nás naštěstí navedli lidi z hostelu, já byl ztracenej jako dlouho ne, nepamatuju že bych kdy byl v nějakým městě takhle dezorientovanej.

Čtvrtek 2.6.

Hned ráno vpoledne jsme vyrazili na prohlídku města. Je to bývalej vojenskej přístav, v Jeskyních kolem dřív kotvily Ruský atomový ponorky, ale teď už tam nic není, jen jakási patina zašlý slávy. Přesto turisti tu nějaký jsou a město se mi líbilo, ač Misty je jinýho názoru. Viděl jsem tu taky spousty sourozenců mojí káry. Na Ukrajině vůbec mají hromadu nejrůznějších Matizů – zlatý matize, matize se spojlerem, matize s automatickou převodovkou i outdoorový matize. Pak ještě Ruiny starýho antickýho města na okraji Sevastopolu a jedem.

Odpoledne vyrážíme částečně podél pobřeží na Jaltu – největšího letoviska na Krymu. Byl trochu průšvih s ubytkem, všechno je soukromý, když už hotel tak s pikolíkama a drahej jak zlatý prase, takže jsme nakonec skončili v jakýmsi stolet starym sklepě se skládacím stolem, ovšem chlapík se ženou hodnej, Snakerovi dokonce podložili madraci plechovkama aby nebyl smutnej že spí níž než my

Večer procházka po promenádě, prej to tu vypadá jak v Chorvatsku což nemůžu posoudit, ale město žilo, jelo se tu nějaký relíčko, hrála ska-punková kapelka, hodně lidí. Pak dobrej kebab a spát.

Pátek 3.6.

Pátek byl dnem stresu, protože sme zjistili že jsme 2 600 kiláků od domova, musíme se tam dostat za 3 dny a jsme jen dva řidiči. Takže jsme si dali koupel v Černym moři, ještě chvíli se svezli po hezký scenic drive podél pobřeží a po nejdelší trolejbusový lince v Evropě (86 kilometrů) namířili zpět. Cesta byla místy hustá, zastavili sme se aspoň na koupel, 830 kiláků po těch jejich punkovejch cestách dalo celkem zabrat. Zase sme si uplatili policajta, 500 penízků bez stvrzenky lepší než nechat řidičák na Ukrajině. Jak bysme tam přežili bez policejní korupce nechci radši vědět Nakonec prima motýlek, večeře, dvě pivka bez vodky a spánek.

Sobota 4.6.

Sobota aneb další den v káře. Mandy nás vyvezl napříč nekonečnou ukrajinskou rovinou a zarostlýma loukama až na Zakarpatskou ukrajinu, kde už se aspoň zvedaly nějaký ty kopečky. Smůla že v časovym presu sme si to moc neužili. Nakonec jsme se rozhodli přejet až na Slovensko přes Užgorod, kde jsme všechny zbývající peníze nechali za levnej benzín a levnou kořalu.

Večer jsme to zapíchli v Michalovcích hned za hranicema, došli do jednoho bárku kde sme pokecali s hodně anti-cikánskou servírkou a pak náhodou natrefili na místní rokáč s koncertem místní punkový kapely Žumpa. Nebylo to zlý, bohužel v celym sále bylo cca 6 lidí takže spíš taková veřejná zkouška.  Každopádně kdyby byl někdo hodně zvědavej http://bandzone.cz/zumpa

Neděle 5.6.

Přes Slovensko domů. Cesta opět úmorná, jedna zastávka v hospodě na obídek a chvíli protažení kostí na pumpě. Pak už sme byli rádi že je to za náma.

Závěr: Dovolená to byla super, ač to sedění v káře bylo někdy opravdu dost nahovno. Celkem mě to uspává když neřídim, a i večer ani neni extra o čem se bavit když celej den jen sleduje člověk silnici. Příště by to chtělo takovejhle podnik dát aspoň na 14 dní nebo si vybrat menší kus, tohle bylo opravdu maso. Nicméně za 5 dnů dovolený vidět tohle všechno, kdo vám to dá. Jsem moc rád že mě kluci s sebou vzali a i když organizátor Misty měl asi před startem jinou představu, je tam spousta super vzpomínek který vydržej.

Tahle zaslíbená země leží v Savojskejch alpách ve Francii a bydlí se ve 2100 nad mořem. Samotný Tignes jako městečko není moc hezký, všechny ubytka ošklivý betonový paneláky (bylo to prý postavený narychlo jako olympijská vesnice), pouze v centru na hlavní třídě se najde pár stylových domečků. Taky je tam proslavená Vlkova diskotéka, kam člověk schází po tajemných schodech, a když už si všichni myslí že teď se objeví dveře do podniku tak stojíte venku Na free internet se dá dojít do  infocentra na začátku hlavní ulice.

Apartmány jsou dělaný trochu králíkárenským stylem, takže člověk vleze do apartmánu, říká si kolik má místa, a pak jen sklopí ze zdí postele, stůl, rozloží gauč, vybalí tašky a 4 dny kobrtá přes bordel No ale na bytě se stejně moc času netráví, maximálně večer a to se pak zvoní na kravskej zvonec, medvědi vystrkujou zadky, notebook se koupe ve vínu, policie zvyšuje ostražitost a pan ziki nemůže usnout.

Jinak jsme jeli s Brněnskou cestovkou PUXtravel a docela dobrý, dvacet hodin v buse celkem uteklo. Noo co říct o Tignes dál .. maj tu bazén se skluzavkama kam je vstup grátis když máte skipass na celou Espace Killy (podle lyžníka Jeana Clauda – místního patrona), letos se tu taky jely X-games takže jeden mega park s rampou kousíček od baráku, tam sme ale bohužel nebyli, zdálo se to celý nějaký zavřený.

Co se freeridu týče, je to ultimátní ale musí člověk chytit pow, my měli to štěstí jeden den a úlet, zbytek času vše spíš umrzlý a rozježděný, takže max sjezdovky nebo park. Černý sjezdovky Frantíci většinou nerolbujou, takže tam jsme se taky občas natrápili.. kilák sesouvání mezi ledovýma boulema fuj, hlavně fuj pro chudáka Skaldu s vyvrknutym kotníkem.

Parky jsou fajn, v Tignes je parčík easy s malýma překážkama (možná až moc pro Vlka kterej hned z prvního railu dopad až metr za konec platformy přímo na kostrč), ale zas poměrně dlouhej takže se člověk vyblbne. Hodně maličkých skůčků, pro začátečníky myslim fajn.

Ve Val d’Isere je větší, nechybí kicker kolem 18ti metrů, zajímavá Oakley transfer bedna, wallride.. jinak je tu dost překážek i pro začátečníky, príma lajna skoků cca 8-12m a zábavný jiby. Pouze park zabíra trojúhelníkovej prostor, čehož výsledkem je rozjezd na první větší kicker do 90° zatáčky, to se často nevidí. Stejně tak horní skok, kde kousek před začátkem skoku je přímo v prostředku nájezdu píchnutá Warning cedule aby si lidi dali pozor.. opravdu safe záležitost.

Poslední den jsme si do parčíku dotáhli gril, rozdělali ho poblíž nádrže s naftou a chillovali na sluníčku, mlsali klobásy a popíjeli vodka+juice, paráda. I šejpři jsou pohodáři, vysmátý, pořád nějaký vtípky.. zakopat se tu na celou zimu by určitě nebylo zlý. Pouze vlek nemaj v parku moc vychytanej, nejprv člověk musí jet přibližovákem kde se drží za kovový lano a pak teprve pomičkou.. na to kolik tu maj lanovek, jezdících pásů a různejch přibližovadel to tady těžce ošidili.

Co na závěr – jeďte se podívat a vymodlete si powder, závodní červená zakončená závodníma boulema nebo Vlkovo proklamovaný Ztracený údolí jsou místa prášení zaslíbená. Myslim, že za rok tomu dáme druhou šanci a snad už nebudeme muset hoblovat kámen před hotelem a naprášíme toho víc než letos jeden den.

Jen pro info, cena zájezdu 6dní ježdění, skipas na celý Espace killy, ubytko, doprava cca 10.500,- Kč, www.puxtravel.cz. Ale těch cestovek sem jezdí fůra, každej třetí člověk je tu Čech. Cya.

Activate the google map with dimensions you want to use and any starting point you like.. The standard code could look like this:

function initialize() {
  var mapStartOptions = {
		mapTypeId: google.maps.MapTypeId.ROADMAP,
		zoom: 6,
		center: new google.maps.LatLng(55.720922807787, 10.634765625)
  }

  map = new google.maps.Map(document.getElementById("map_canvas"), mapStartOptions);
}

You see that you need to enter latitude and longitude values for setting the center variable on line #5.

So just drag the map to the position, where you want to have it, and then enter following code straight to the address bar of your browser:

javascript:void(prompt('',map.getCenter()));

This will get you nice box, where you can copy the Latitude and Longitude values and use them to center your map. You will only need to adjust the variable map if your map has a different name (the name is set on line #8 in the code above).

430km z Prahy jsme překonali jak nic. Počasí letos rozhodně o dost lepší než loni, spousta krásnejch slunečnejch dnů.. Sezóna začala někdy 10. června a to se opening posouval ještě o týden, protože na hlavní gondole bylo potřeba vyměnit lano. Každý rok ho o něco posouvají a letos už celý protočili takže bylo potřeba koupit nový a celá ta výměna prý vyšla na  €300 000. Zkrácení sezóny o týden se projevilo zlevněním sezónek na €270 takže koho baví počty, může si spočítat kolik sezónek musí na Dachu prodat aby si to nový lano mohli dopřát. Jinak když už sme u čísel, podle Jordyho a pokud si pamatuju správně prý náklady na provoz lanovky vychází cca €500 za hodinu, což už je docela slušná suma a asi bych si takovou lanovku domů nekoupil.

Co se parku týče, setup letos podobnej jak loni, jen ve jibový části velkýho parku přibylo streetovejch želez, takže kdo rád brousí přišel si na svý. Jibový lajny tak byly na první platformě speed dvojtrubka a bednová duha, druhá speed jekl a lomená bedna s kluzištěma po stranách, třetí zetko jekl a piknikáč a dole speed dvojtrubka, bednový áčko a wallride. Vedle toho tři platformy skoků a naproti easy-park s dvouma lajnama po třech bedničkách. Na úpravu překážek hodně lidí nadávalo, často hlavně v malym parku vytlučený náskoky, ale já byl spokojenej, solit se na Dachu nesmí a vyblbnout nebo vykydnout se dalo vždycky. Pak ještě asi na jeden den ke konci shapeři sprovoznili multifunkční hyperkostku, což byl pozůstatek sněžnýho útvaru ještě z podzima, kde se skákalo ze strany přes gap a dole bylo jezírko. Príma věc pro fotografy, bohužel to fungovalo snad jen den, pak se podělalo počasí a pak už vše vytálo.

Mno taky sem si někdy v prostřed pobytu dal výlet na okolní kopce lanovkama, kam platí sezónka, jeden den nahoru na Planai a druhý den na Hochwurzen, rozhodně super výhledy a alespoň sem si trochu udělal obrázek o celý týhle Schladmingský kotlině. Když sme u výletů, jeden den nás Jordy s Pav vytáhli nahoru do tajemný díry nad malým parkem, nejprv strašili že nás tam čekaj hrozný věci ale vyšla z toho super skalní procházka s bezva výhledy který 95% lidí co vyjedu na Dach neuvidí.

Pak sem si dal taky jeden výlet pro Majka k Budějicům, klukům který sem mířili na kemp klekla kára, díky bohu za Matize že pořád ještě drží jako skála. Poslední týden sem se taky potrápil se zubama, nejprv bolela jedna stolička, to vyřešila operace, a za dva dny se zanítila dáseň kolem moudráku tak mi ho ještě vytrhli a dal sem si tejden na antibiotikách. Takže teď už mam zoubky zdravý a na podzim zas budu moct na kebab, tousty a pizzu za euro sedumdesát v akci

Jinak jediný co mě docela sralo bylo, že moje prkno nějak postrádá rychlost. Ať jsem voskoval a kartáčoval a stahoval a žehlil sebevíc, stejně jsem často s jumpy končil pro neschopnost přelítnout flat, přitom Wlk na SkejtBanáně mohl lítat do elelůja a rozjel se na všechno. Tak nevim jestli to dělá ta banánová konstrukce nebo to že měl to prkno nový zatímco to mý už rok a půl dostává. Hm zkusim nechat přebrousit skluznici a uvidíme jestli to dodá potřebnou forsáž.

Jinak zajímavých lidí bylo taky dost, jeden den se tu mihnul světovej Grenade team, docela jsme se spřátelili s partičkou ze Srbska,  zahráli sme si plážák s poskym rail-killerem Gniazdem, něžná lokální blondýnka Issi dává backside-rodeo, mihla se tu i spousta Čechů, Darek s Romanem Dlauhým na pár dní, Porkerťáci, Křovis, Boris Čičman, klasicky Honza Koukol, na bytě s náma bydleli niggas Ovca s Kolťákem no a jinak všude kolem dost zabijáků obou pohlaví a všech možnejch národností.

Co dodat, na podzim zas a za rok v létě snad taky, a když ne tak jinam. Letní ježdění je největší pohoda, lidi super a i finančně to vyjde good takže bis bald in Schladming.

Pokud taky uvažujete o výletu, mrkněte na nějaký tipy k Dachu, co jsem psal loni. V podstatě to vše platí i letos.

When I created <ul> lists where with custom image instead of predefined circles or squares, it was almost impossible to use the list-style-image attribute. Problem is, that various browser interpret its position differently, so sometimes the image is centered alright to the vertical center of text, and in other browser the image is just too low or too high.

Well until now, the only and common workaround was to put the image on background of <li> and don’t use list-style-image at all. Well, sometimes it’s no obstacle, but sometimes (like when you want some other background for <li>) it’s quite annoying.

Now I found a solution, where in CSS you can use the li:before and display: marker selectors to replace the list-style image itself and create your own marker as you want. You still need to adjust it for older browsers, so you will have to tune the image a bit by adding some space above the image, but for all browsers that support this (which are all modern browsers in actual versions) the image is positioned just the same.

• Positive:
• works in all modern browsers (IE 8, FF, Opera, Chrome, Safari) the same way
• no need to additional wraps, divs etc.. just clear code and all magic in CSS

• Negative:
• doesn’t work in IE 7 (and 6 of course) – needs another styling for older IE 7

Solution

You have classical ul li list where you want your custom marker:

<ul id="example">
	<li>Item 1</li>
	<li>Item 2</li>
	<li>Item 3</li>
</ul>

Then add the style – look at the example bellow:

/* erase old marker */
ul#example li {
	list-style-type: none;
}

/* create new marker */
ul#example li:before {
	display: marker;
	content: url("new_marker.png");
	/* set the following to fit your needs */
	vertical-align: 3px;
	padding-left: 2px;
	padding-right: 12px;

}

Unfortunatelly you still have to take care of old Internet Explorer users. IE 7 and older ignores the new marker so you have to leave it the old classical way with list style, and add something like this for IE only:

ul#example list-style-image: url('new_marker.png') !important;

The best way for this is using the condition to add special IE stylesheet in <head> of your page :

<!--[if lte IE 7]>
	<link href="style_ie7.css" rel="stylesheet" media="screen, projection" type="text/css" />
<![endif]-->

So in the end, the example could look like this:

<html>
	<head>
		<title>List style image test</title>

		<!--[if lte IE 7]>
		<style>
			ul#example list-style-image: url('new_marker.png') !important;
		</style>
		<![endif]-->

		<style>
			ul#example li {
				list-style-type: none;
			}

			/* create new marker */
			ul#example li:before {
				display: marker;
				content: url("new_marker.png");
				/* set the following to fit your needs */
				vertical-align: 3px;
				padding-left: 2px;
				padding-right: 12px;
			}
		</style>
	</head>

	<body>
		<ul id="example">
			<li>Item 1</li>
			<li>Item 2</li>
			<li>Item 3</li>
		</ul>
	</body>

</html>